Den první: Klasická pohádka

20. října 2013 v 15:00 | Kacalan
Je tu první den výzvy a já mám opravdu splněná kritéria. Vtipné je, že jsem si říkala, že si dám nějaké limity. Například nebudu překračovat 500 slov. A teď přijde ta chvíle, kdy si uvědomím, že jsem to nezvládla už při prvním úkolu.
Tudíž tady máte totální blbost, kterou jsem sesmolila na téma Klasická pohádka. Má tedy celých 911 slov, ale i tak je to dobré. Přeji příjemné počtení :))

Title: Díky pandě

Bylo nebylo, kdesi uprostřed lesů, žila v jedné malé chaloupce překrásná dívka. Její oko však nikdy nespatřilo člověka, krom ženy, co dávno odešla. Jediným jejím živým společníkem, kromě temných lesů bez zvěř lesní, byla panda. Když bylo dívce kolem patnáctého roku, našla přede dveřmi v domku, kde se narodila a byla nějakou ženou vychována, košík s oním zvířetem. BV té době to bylo snad sedm let, co ji žena, snad její matka, nechala v chalupě na pospas osudu. Dívka si pandu rychle zamilovala a dala jí jméno Bělka.
Panda i dívka rostly ve společném soužití. Nic jim nechybělo, snad. Dívka využívala plody lesa či vlastního zemědělsky zpracovaného plácku před domovem a nejbližšího potoku. Byly spokojené. Až do jednoho dne...
Pár dní poté, co dívka očekávala své osmnácté narozeniny, ozval se z hlubin lesa neobvyklý zvuk. Jakoby se k jejímu domovu řítilo něco nepředstavitelných rozměrů. Něco s úmyslem ničit. Vyděšeně zatáhla Bělku dovnitř a zatarasila dveře židlí. Přistoupila k oknu a stydlivě vyhlédla na přicházející monstrum. Hleď, vždyť na oři bělostném, člověk v nažehleném obleku seděl, záda rovná jako po nárazu na zeď, ve tváři neústupný výraz.
"Hej děvče!" zvolal hlasitě, aniž by z koně sesedl. Dívka se tedy přiblížila ke dveřím, odstranila zábranu a vyšla s pandou v náruči. Stydlivě si prohlížela muže, úkaz, který jaktěživ nespatřila.
"Půvabná děvo, co jest v tvé náruči za zvíře? Medvěd snad?" podivil se muž Bělce.
"Ne, pane, Bělka, má jediná naděje. Má sestra i matka, má ochránkyně."
Myslela vše naprosto vážně, snažila se však ze všech sil najít slova, řeč byla její hlavou téměř zapomenuta.
"Nuže, vezmi své zvíře a buď připravena." S těmito slovy začal stáčet koně k odchodu.
"Ale k čemu pane?!" Takto slýchávala mluviti vesničany, když nějaký zabloudit bláhově hledat houby k její chaloupce. Skrývala se, nechtíc býti objevena ve své samotě. Sama nevěděla proč, ale cítila na srdci, že musí.
"Staneš se mou ženou!" Nehleděl na námitky a rozjel se pryč. Překvapená dívka stočila své kroky do chalupy a přemýšlela.
K večeru se však opět ozval ten děsivý zvuk, jen ve větší míře. Odhodlaně vyšla s Bělkou před úkryt a bez jakýchkoliv věcí se tomu chtěla porozumět. Vše marné. Spatřila několik koní s jezdci, nažehlený šlechtic nikde. Došla k jednomu z nich, požadujíc vysvětlení. Mohutný muž ji však popadl na pas a přehodil ji přes hřbet koně. V tom šoku upustila Bělku, jež vyděšeně dopadla na zem a vylekala se obrovských koní. Nato slezl menší mužík z druhého koně a s líbezným hlasem se k ní blížil. To už se kůň pod jejím tělem dal do pohybu a vezl ji pryč. Trvalo jen snad několik minut a už stála uprostřed nádherného zámku, obklopena luxusem a bohatstvím. Hleděla na Nažehlence sedícího na pozlacené židli. Najednou se zvedl.
"Můj posel tě spatřil v lese a své informace předal mne. Sledoval jsem tvou krásu zářící na slunci, jak jsi se prala se životem tam na samotě a chudobě. Mezi mnou a tvou okouzlující osobností vzplála láska. Tudíž, staneš se mojí ženou? Budeš mít vše, na co pomyslíš, nic nebude ležet na tvých bedrech. Časem mne začneš milovat tak, jako já miluji tebe…" dokončil svou vysilující řeč a poklekl před ní.
"Sličná děvo, vezmeš si mne?" Klečel před ní v sametových kalhotech, na tváři zářivý úsměv, nabídka jak pro princeznu, jako mohla odmítnout?
"Ano, vezmu." Souhlasila, uchvácena luxusem. Tak se vzali, svatba byla obrovská a honosná, pandu využili jako nosiče prstýnků, vše jako z pohádky. Čas však šel a dívka začínala svého manžela opravdu ctít, ne-li milovat. Jednoho dne však naštvaně vybuchl, když Bělka rozvalená ležela na jejich manželském loži.
"Ženo, buď půjde panda ze zámku, či už nebudeš mou ženou!" prohlásil tuto větu a skálopevně složil paže na hrudníku.
"Králi můj, ráda bych, ale Bělka byla vše, co jsem měla a ztratit ji by bylo, jako bych ztratila kus sebe!" Dívka by se nedokázala od toho černobílého zvířete odloučit.
"Tak táhni k čertu!" zanadával a rychlým krokem vyšel z místnosti. Dívka smutně sebrala pandu, nechala si vnutit trochu jídla na další dny a odporoučela se po několika dlouhých měsících manželství zpět do své chaloupky. Opět sama, jen s Bělkou. Vypulírovala si dům, aby byl opět jako klícka, zadělala oheň v kamnech, sedla do proutěného křesla a utápěla se ve vlastních myšlenkách.
Čas šel dál. Minul jeden měsíc, druhý měsíc, celé zimní období, kdy dívka válčila s velmi tuhou zimou. Král se trápil, že vedle sebe nemá ženu, manželku. Ale dlouhou dobu si nedokázal svou lásku k dívce z lesů přiznat. Ale jeho vlastní matka mu připomněla, jaké city v sobě dusí. Sedl na koně, odehnal stráže, aby byl sám a jel. Řítil se zamrzlou krajinou. Stanul před chaloupkou z jejíhož komínu se kouřilo. Slezl z koně a zaklepal na dveře. Otevřela mu dívka zachumlaná do několika kabátů a dek. Uvnitř chalupy byla taková zima, jako venku. Vrhl se k ní hlava nehlava a sevřel ji v těsném objetí.
"Vrať se ke mně i s Bělkou, má chyba byla nevyčíslitelná, leč napraviti ji hodlám. Jen druhou šanci mi dej."
Dívka se na dlouhou chvíli zamyslela. Král ji však ze své náruče nepouštěl, stále ji svíral a čekal na odpověď. Pocítila známé šimrání v podbřišku, odpověď už znala.
"Ano, vrátím se, ale požaduji lepší zacházení. A budeš brát v potaz mé názory," pokusila se něco prosadit. Král ztuhl, mírně se odtáhl, ale něco ho vedlo k činu. Rázně přikývl a znova ji pevně sevřel.

Stalo se tak, protože někdy je vážně čas na druhou šanci…
 

30-ti denní výzva Tvůrčího psaní

19. října 2013 v 0:18 | Kacalan |  30-ti denní výzva Tvůrčího psaní
Nápad, který mi vnukla ta nejbožejší autorka jménem Arthur. I ona dělá tuto 30-ti denní výzva Tvůrčího psaní a velice se jí to daří, tudíž mne napadlo, že bych to zkusila i já. V poslední době jsem totiž měla problem s inspirací a odhodláním začít psát. Spíš jsem se k tomu musela vždy dokopat a pak mne to nebavilo. TAk chci zkusit tohle a věřím že to půjde. Už zítra se můžete těšit na první výzvu. Náměů je celkem třicet. Možná si je budu tročičku poupravovat, ale to už jsou detaily. Seznam úkolů najdete v celém článku a věřím, že se vám budou líbit.
With love
Kac.


Liebster Blog Award

18. října 2013 v 18:42 | Kacalan |  Z deníku pisálka
Je možné, že už jste o tomto "projektu" slyšeli.
JAk jsem se k němu vůbec dostala? Sedím si takhle ve velkém svetru u počítače, když v tom mi nepříjemně hlasitě pípne skype. Jedna úžasná blogerka jménem Arthur mi psala zprávu o celé této věci a poslala mě k sobě na blog: http://happy-hm.blog.cz/1310/liebster-blog-award-i-ii
Vtip byl v tom, že mě nominovala, abych dál nesla smysl této řetězové akce. Musím odpovědět na deset otázek, které vymyslela, a následně vymyslet dalších deset svých otázek, na který budou odpovídat blogeři, které nominuju já.
Nebudu to okecávat tady, stačí, že se hodlám rozkecat v následujících otázkách. :D

1. Trpíš nějakou fóbií?
Celý život jsem si myslela, že mou největší noční můrou jsou pavouci, ale zjistila jsem, že je to spíš nepodložený odpor a všeobecná nesnášenlivost k tomuto druhu. POstupem času se mi povedlo přijít na své fobie. Za zmínku stojí můj strach ze slimáků. Trochu neovbyklé, ale vážně se jich bojím. Zvedá se mi z nich kufr a prostě se bojím jen jejich přítomnosti. TUdíž za špatného počasí skáču po cestě jak zajíc, jen abych se k nějakému nemusela přiblížit na více než metr a půl. POté mám strach z výšek. Ale abych potvrdila, že vážně nejsem normální, bojím se jen v některých případech. Normálně vylezu na rozhlednu, dokud stojím na nečem pevně, je to pohoda, ale když jsem donucena vylézt po laně.. nahoru vylezu, ale dolů už ne, bojím se, takže je to tak volat hasiče, ať mě sundávají :D
2. Jak jsi přišla/přišel k nejoblíbenějšímu plyšáku?
Mám dva. První je starý několik let, možná tak šest sedm. (mmm, sedm :33) Je to netopýr s velkým B na hrudi. Dostala jsem ho od otce, když se vrátil z nějakého výletu. Dala jsem mu jméno Best a od té doby opustil místo v mém posteli jen tehdy, když jsem si ho vezla na nějaký výlet.
Druhým je teprve dvouměsíční panda, ale naprosto ji zbožňuju. Někdy minulý školní rok u mě nastalo pandí období a nechce mě pustit. Zbožňuju pandy :3 Můj sešit do matematiky by mohl vyprávět. A když jsem v srpnu měla narozeniny, můj nejlepší kamarád - ano, je to kluk a jsme "jen" nejlepší kamarádi -.- - mi právě tu pandu dal. Zamilovala jsem si ji a i když je hodně těžká kvůli tomu, že je to taková ta nahřívací nebo chladící (ještě jsem se neodhodlala ji do té mikrovlnky strčit, mám o ni strach :D - tahám ji kdekoliv to jde. A proto mě hodně štval můj spolužák, který se mnou jen na víkendovku. Nemá pandy rád a kdykoliv jsem se nedívala, popadl pandu a mrštil s ní do pavučin. A pak se divil, že jsem ho mlátila... -.- :D
3. Co podle tebe znamená 'milovat'?
Chtít s člověkem prožít všechny radosti i strasti, odevzdat mu své srdce na stříbrném tácu a do ruky mu vložit naostřenou dýku. Víra, že ji nepoužije proti Vám. Je to pocit, kdy si připadáte vyjímaečně a máte chuť lehnout do postele a jen v objetí strávit celý život na způsob zimování plazů. Je to stav, kdy někoho máte radši než sami sebe.
4. V co věříš?
Hned zezačátku říkám, že jsem atheista. Ale měla jsem tu čest potkat pár věřících lidí a vyslechnout si jejich verze víry. Ano, všechno byli křesťani. Bývalý spolužák mě přemlouval, nutil, abych začala věřit, abych dodržovala desatero. A tím mi to strašně zprotivil. Nic jsem proti tomu neměla, ale nikdo mě do ničeho nutit nebude. Poté například kamarádčina starší sestra se věřící stala až v průběhu posledních let a je na narážky na víru strašně háklivá. Člověk nemůže před ní ani nic plácnout, protože to bere smrtelně vážně, ale zase ji obdivuji, že se dokázala stát věřící i bez podpory rodičů.
A nakonec můj současný spolužák. Strašně fajn kluk, na první pohled byste na něm nic nepoznali. Ale má nějaké své zásady a navíc má svůj názory. Nepapouškuje Bibli. Strávila jsem s ním několik hodin na chatu, kdy trpělivě odpovídal na mé otázky. Popravdě, díky němu jsem to začala brát trošku jinak. Stále nejsem věřící, ale už ty lidi chápu. Jediné, co mi na ně - nedá se říct že vadí - ale co mě udivuje, radši utne vztah s nevěřící holkou hned v zárodku, než aby prožil vztah. A proč? Protože jí prý není schopný dát všechno, co by chtěla či potřebovala. Ano, mluvím tu o sexu... Svatba je v šestnácti letech vážně daleko.
Ale v co věřím já... v sama sebe a hlavně v osud. Ano, věřím, že když se něco stát má, tak se to stane a já to neovlivním. Je to věc, která ze mě dělá věčného optimistu. Protože proč být naštván na něco, co se stalo? Prostě to tak být mělo. Takže úsměv na tvář a zapomenout. Tohle je má víra. NAvíc věřím ve štěstí a neštěstí. Prostě jeden den se daří, druhý ne. Biorytmus neovlivním, tak se můžu jen snažit. Jediná věc, na kterou se můžu zlobit, jsem já sama.
5. Jaké jídlo nejraději vaříš?
Jídlo, jídlo.... jím cokoliv kromě masa a hub. Ale nejradši a nejčastěji dělám kečupové tousty. Pro neznalce jsou to dva toustové chleby na sobě proložené plátkovým eidamem a tunou kečupu, protože je to jedna z mých úchylek. Kečup, láska největší. ANo, jsem ten člověk, co je schopný si na krajíc chleba dát kečup a tak to jíst :D Ale důležitou složkou mé "potravy" je kafe, bez něja ani krok. A strašně mě baví ho připravovat :)
6. Máš nebo měl/a jsi imaginární přátele?
Já jsem svůj vlastní imaginární přítel. Když mám potřebu si s někým povykládat, vždycky tu pro sebe jsem. Někdy to zní, jakobych mluvila samomluvou a patřila do Bohnic (nic proti). Ale v poslední době jsem začala hodně využívat aplikaci ve svém novém ntb. Zapnu si kameru, která mi slouží i jako zrcadlo a mluvím. A mluvím a mluvím a mluvím. Dělám, jako by někdo na druhé straně byl. Prostě si hraju na vlogera, ale sama vím, že to nezveřejním. Jen se prostě potřebuju vykecat, svěřit. Prostě buď já sama sobě, nebo mé ntb mi slouží jako (ne)imaginární přítel :))
7. Ke kterému zvířeti by ses přirovnal/a?
Stoprocentně lev. Ano, miluju pandy, ale lev je mi náturou blíže. MOhli jste si už domyslet, že jsem narozená ve znamení lva. Co se tak pozoruju, jsem dominantní, soutěživá, náročná, extrovertní, energická, vím, co chci. Jsem až přehnaně sebejístá, výrazná a silná osobnost. NEdokážu snést porážku a když už, tak velice špatně. Peru se se životem jako hrdý lev a nenechám na sobě porážku znát. Je-li to už nutné, snažím se z toho vytěžit maximum.
Prostě jsem lev, naprostý a typický lev. Střed pozornosti, spolehlivost nadevše a štědrost. Jen se těžce snáším s jinými lidmi a jsem nechutně egoistická :D
8. Věříš v život mimo Zemi?
JSou tam, vím to... Ne ti zelení mužíci, co je vidíváme ve filmech, ale v jiné forně života ano. Jen to ještě nevíme. Třeba to vůbec není v naší galaxii, či na co se vesmír dělí. Ale někde, někde žije nějaká forma života, nevím jak moc vyspělá, a taky o nás nemá páru. Vesmír je totiž nekonečný, třeba jsme jen nepatrné smítko na stole vesmírné existence. NIc není podložené. Prohlašovat, že jsme tady sami je hloupost.
9. Jaká je tvá nejčastější odpověď na otázku: "Máš hlad?"
Je jich víc, protože se mě na to lidi ptají čím dál tím víc častěji. Stejně si myslím, že by mě měli přezdívat: "Hlade" :D Ale tak výběr těch vážně častých: "Proč? Máš něco k jídlu?", "Já? To se vážně ptáš mě? Stalo se někdy, že bych ho neměla?", "Neasi, a proto se jde žrát!" nebo třeba "Jako bych týden nejedla" :D Teď, když se nad tím tak zamýšlím, napadla mě trochu černá hláška, kterou někdy použiju: "Jako mladý somálec!". Nesuďte mě, mám hlad! :D
(Připomnělo mi to hru: "Máš hlad?" ...... "Ne, ale zaš*kala bych.." :DDDD)
10. Co o tobě prozradí tvé písmo?
Že to stejně nikdo nepřečte. Píšu rychle, spontánně, podl nálady a neskutečně malinkým písmem. JEště jsem nepotkala člověka, co by psal menším než já. Ale poznáte v tom mou rozvrácenou osobnost, protože jednou se sklon stáčí doleva, jindy doprava. I když sama nevím, proč tomu tak je. Někdy píšu spíš takovou jednou dlouhou spojenou vlnkou, jindy ty písmena sekám. Prostě pokaždé jinak. Navíc jsem totálně hyperaktivní, takže si to zpětně vymalovávám. Divím se, když dojde k mé lavici někdo, kdo se vážně chce vystavit tomu nebezpečí a chce si na dopsání půjčit můj sešit. NAvíc vlastním jen samá salátová vydání - ano, je teprve druhý měsíc školy a Kac. už má sešity v rozkladu -.-
Mega bylo vtipné, když jsem minulý rok v deváté třídě měla jeden z nejlepších prospěchů, ale mé sešity byly pro všechny odstrašujícím úkazem. Navíc si často kreslím, takže je v tom takový guláš, že sama s tím mám problém.
Mé písmo ukazuje, že jsem nerozhodná, různorodá a snažím se toho moc vtěsnat na málo místa. Tudíž píšu malým a klidně i mezi řádky či po krajích, stejně tak neskutečně rychle mluvím. Prostě... jsem divná, no :DDDDD


Toť vše. Popravdě je teď chvíle, kdy bych měla nominovat pět blogerů, ale tolik jich dohromady nedám. A vím, neměla bych znova dávat Arthura, ale... docela by mě zajímaly její odpovědi na otázky, které jsem vymyslela :D
Nominuju: Arthura, Yimu, Daphne Harmony... jo, mám jen tři, protože jsem REBEL!!!! :DD
1. Jaký je tvůj největší celoživotní sen?
2. Radši mít u sebe fajn člověka nebo věrného psa?
3. Jaký je tvůj oblíbený žánr hudby?
4. Co za knohy čteš?
5. Teď vymysli kompozici nějaké fotky s kamarádem. jak by vypadala?
6. Jaký sport je ti nejbližší?
7. Kdyby jsi se mohla přenést na jakékoliv místo na světě, jaké by to bylo?
8. Vysněná práce?
9. Co si myslíš o věřících lidech a těch, kteří je odsuzují?
10. Jaký je tvůj největší životní trapas.
.... :DDDD

Díky za pozornost.
Kac.
 


Blud

1. srpna 2013 v 16:15 | Kacalan |  Nezkušená holka
Ztrácím slova,
paže zakleslé,
zkusíme znova,
řeči neřestné.
Každou minutu čekám,
na jediný náznak,
na větu,
co by splnila zázrak.

Chybí tělo tvé v posteli mé,
zrychlený dech,
víc neřešme.
Chybí mi narážky,
na rty mé,
co kousáním,
oba ničíme.

Chybíš mi,
jak lehké to říct,
povědět,
strastí se zřít.

Nebylo v plánu,
po tvém boku stát,
avšak po ránu,
budit se v tmách.
Netáhnou ruku
a v blízkosti tvé,
znova oči zavřít
a nemyslet.

Už jdu,
už se zvedám,
jen přemýšlím,
jsi to, co hledám?
Doufám a běží ti vstříc,
radostem, na které to povýším...

Metal, bitch!

21. července 2013 v 17:33 | Kacalan |  Ostatní
UPOZORNĚNÍ: Celý příběh je smyšlený, jakákoliv podobnost mezi postavami e naprosto náhodná!
Příběh je pouze inspirován prostředím. A kamasutra - myšičky a pandy jsou však skutečné, i když v trošku jiných možnostech.
Příběh byl psát se záměrem omluvy kamarádce, jako zápis, který končí omluvou. Tudíž žádná přímá řeč apod.
Děkuji za přečten :)
Kac.

Závěrem

23. června 2013 v 15:29 | Kacalan |  Summer 2013

Došla jsem k překvapivému závěru. Někdy máte vymyšlený děj již předem a když se dostanete k nějaké ze situací, najednou se vám to zdá trapné, nedostačující a celkově navyspělé na to, aby se váš příběh vyvíjel tímto směrem. Ačkoliv je mi líto tolik úsilí a dřiny zahodit vniveč, ale nic jiného nezbývá, nechci hledět do očí pravdě, že je mýám příběhem něco trapného. ANo, takže se jde škrtat, škrtat, škrtat, mazat, mazat a nakonec přepisovat. Nu což, jde se na to :D

Čekání

20. června 2013 v 22:50 | Kacalan |  Krize pubertálního věku
Někdy je prostě lepší počkat si na lepší věci a nevzdávat vše v zárodku. Ale co když celou duší, tělem, celou svou osobou toužíte po Tom. Pod Tím se může skrývat cokoliv. Úspěch, láska, rozřešená hádka... opravdu jakákoliv věc, po které toužíme. Ale něco nám jako samostatným bytostem nedochází.
Má teorie (dnešní) se týká té pověstné lásky. Je opravdu třba čekat?
Odpověď je snad všem předem jasná, je.
Když už nás ten prohnaný Amor zasáhne svým neposedným šípem a my v jakékoliv síle zahoříme láskou/zamilovaností k jiné osobě, není to vždy tak snadné, jak si můžeme představovat.
Hned zezačátku si musíme uvědomit jediné. Že na druhé straně stojí člověk nám podobným. SE svým vlastní myšlením a jiným zpsobem chování. Člověk se strachem, obavami, city a potřebami. Až když nám dojde, že si nemůžeme vymýšlet všelijaké teorie o tom, jak se v situaci zachová, teprve můžeme zvednout bradu.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že ať si vymyslím všechny možné teorie, co může udělat, vždycky najde nějakou, kterou nepředpokládám a tu uskuteční.
Detailní příklad jen pro ty, které zajímá mé soukromí :3 :
Těch problémů mezi námi bylo až přespříliš. Poté, co jsem mu v pátek poslala srdceryvnou slohovku o tom, jak ho mám ráda, neodepsal. Ani se jinak nechoval. Jakoby to snad nečetl. Ale ano, četl, vím to. Prostě jsem se nějak rozhodla, že mu týden musel stačit. Tak jsem mu dnes večer chtěla napsat, zda mi vůbec kdy hodlá odpovědět. A... seděla jsem u počítače, byl online, ale já měla strach, jak jinak. Vsadila jsem se sama se sebou, že pokud tam bude i v 19:57, napíšu mu. když ne, není co řešit. Otevřela jsem si jeho chat okénko, ale zavřené ho nechala na liště a dělala si na jiné záložce svoje věci. Čekala jsem na čas. Ale nestihla jsem O minutu dříve mi naskočila modrá tabulka s tím, že mi On píše. Tak překvapující situaci jsem už dlouho nezažila. Ty zprávy pak přišly tři. Než jsem je stihla otevřít, trochu to trvalo. přeci jen jsem se děsila, co tam je. Ale milej zlatej mě doběhl. Psal něco ve smyslu, že se o tom, co je mezi náma, nechce bavit. Psal mi kvůli tomu, kdy se ve škole vrací učebnice. Nejdřív jsem ho hlasitě vyfakovala, pak mu profesionálně odepsala a trucovala dál. Ale pak... mohl napsat další polovině třídy, která bylo online. A on stejně napsal mě, holce, která mu o zprávu výš vyznala své city. Nevím, co si z tohoto výroku vzít a to mne možná mate ještě víc...

Jsem kdo jsem

19. června 2013 v 23:20 | Kacalan |  Kacalan
Stalo se to už dávno, kdy na svět přišlo malé, podviživené dítě. Na svět se dralo s měsíčním předstihem, což ho akorát připoutalo k tvrdému lůžku inkubátoru. Rostlo rychle, někdy se až s přehnanou aktivitou hnalo do věcí, na které bylo ještě krátké. Snažilo se vybojovat si na světě to nejlepší místo. Bylo hodné, aby se rodiče nemuseli zlobit a krátit si své životy zlobou. Ale i přes všechnu snahu několikrát dostalo takovovou tu výchovnou.
Jeho cesta vedla přes dětské trablé a lásky ve školce, pak jednu a nakonec druhou základní školu. PO celou dobu potkávalo mnoho lidí, kterým se chtělo zalíbit. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byli lidé, spíše opačného pohlaví, kterým přerostlo přes srdce. Ještě jako děti se mu to snažili dát najevo. Ale ono se bálo, bylo vyděšené z toho, že by někdy mělo něco mít s někým takovým. V nouzích nejvyšších vytahovalo úrážky či až přespříliš upřímná slova, která je ranila. A toho pak dlouho litovalo. Jeden kluk tu přebýval stále. Už před čtyřmi lety se do této dívky zamiloval,a le se svou láskou to až přeháněl. Ošklivě mu to vytmavila a on smutně odešel. Ale nepřešlo ho to. další roky jí to nenápadně předhazoval, vymýšlel si lži, cpal jí svou prý holku a choval se pitomě.
Oba dospěli, tou dívkou jsem já, téměř šestnáctiletá Kacalan, deváťák na plný úvazek, stále to chtivé dítě se strachem z neznámého. A on je tu taktéž. Stále se mnou chodí to té samé třídy, střídá svů nálady, chová se jako dítě, ale něco se změnilo. Nejdřív dlouho trvalo, než ho obdiv k mé osobě přešel - ne, nejsem namyšlená, či egoistická, abych si to jen myslela - ale nakonec se z toho dostal. A pak.. kdo ví, co to způsobilo, ale role se obrátily. Začal se stávat součástí mých představ i snů, modliteb i přání. A tentokrát je to on, chladný kámen úrazu. Snad mi to vědomě vrací, ty roky bolesti, které jsem mu snad nevědomě ztěžovala. Jiná možnost není, vědět dřív, jak se cítí, mohlo být všechno jinak...

Dospělost

16. června 2013 v 21:32 | Kacalan |  Úvahy

Přišla zima, roku už velice dávného a mé mladé já se ocitalo mezi dvěma světy. Mezi dětství plným her a dospěláckou verzí reality. Neohroženě vstoupilo do dospělosti bez toho, že by si uvědomilo, co všechno špatné ho čeká. Lži, zklamání, nouze, bolest, jizvy, nebezpečí, stálo to vůbec za to? Za chvíle plné radosti, štěstí, machrování, přátel a lásky?? Vážně?
Život už mě za těch pár let, co tu oxiduju, dokázal nespočetněkrát ujistit, že vždy, kdy si myslíme, že je nejhůř, může to být ještě horší.
Kdysi, v tom chladném období už zapomenutého roku, jsem řešila jediné. S kým půjdu ven, co dostanu z obávaného diktátu a kdo se mnou bude tancovat na diskotéce na školní akci. Nebrala jsem v potaz, že mé činy můžou mít nějaký dopad na budoucnost.
Nevěřila jsem, že může postoj mých spolužáků ovlivnit situace, která se v tuto dobu odehrávala. A jak se zdá, vše je možné. I když si myslíme, že větu, kterou proneslo malé děcko, si může pamatovat i vcelku vyrovnaný puberťák a dávat za to člvoku vinu i o tolik let později. Možná, čtenáři, cítíte, že mluvím z vlastní zkušenosti. Ale to já tady vytahovat nechci, moc bych si tím rozhodila idylku, kterou mi dnešní den připravil.
Vlastně, ještě tomu pořádně nedokážu uvěřit, ale o pár týdnů, jen měsíc a něco, se má odpověď na věk zase o číslo změní. Už nebudu to patnáctileté kuře, jehož největší problém byl, jestli ho na koupaliště pustí za levno. Už ne. Není to sice takový rozdíl,a le každým dnem se posouvám k už vzpomínané dospělosti.
V polovině vymodlených prázdnin už ze mne bude šestnáctiletá slečna, od které se už přeci jen něco očekává. Každým rokem ne lidi berou vážněji, teda aspoň ti, kteří se mnou netráví hodiny ve škole při pobíhání po třídách a vykřikování trapných hlášek.
Všímám si, že jsem se změnila a sama nevím, zda k lepšímu. Bohužel mne neskutečně trápí, že jsem tak zaostalý typ člověka a připadám si méněcenná. Asi za to může má nejlepší kamarádka, kterou sic nadevše zbožňuju, ale už mě užírá pocit, být ve všem až ta druhá. Fajn, možná uběhnu 800m za kratší dobu a dohodím o nějaký ten metr dál,a le koho to dnes zajímá?
Ještě před pár lety jsem to byla já, ta chytrá, úspěšná ve sportu, kamarádská, u kluků, učitelů i rodičů oblíběná. Ale už ne. Má dvojička se začala zajímat o školu a už mezi námi takový rozdíl není, začala se hýbat a téměř mě dohnala ve sportu. Začala chodit na (mé) akce a všechny lidi si získala. Už ani zvířata či malé děti neupřednostňují mne. O klucích ani nemluvě, za poslední měsíc toho má za sebou stokrát víc než já za celý život.
Nestěžuju si, jen uvažuji o smyslu celé téhle komedie pod názvem "život". Proč tu vlastně jsme?
Abychom dospěli, zklamali se, našli blízké a nakonec vypustili duše na nějaké posteli smrti? Nějak od toho pobytu zde očekávám víc...

Summer 2013 - 1.kapitola

16. června 2013 v 20:04 | Kacalan |  Summer 2013

1.kapitola
"Srdce je tíha, rozum je váha."
- Vladimír Holan

Kam dál