Říjen 2011

Naruby? :/

31. října 2011 v 20:01 | CrazyB
Ahoj všichni!

Takže téma týdne je na první pohled přímo stvořené pro dlouhý článek. Ovšem...
Možná to není jen můj styl, radši se zamýšlím nad něčím, co je více scifi, než na něco, co je vlastně úplně obyčejná věc, co se může stát každému! ANO, i tobě!! :)

Tedy, docela ráda bych věděla, kde ty lidi přicházejí na nová a nová témata týdne, možná proto už vymýšlejí jen věci, na které vlastně ani nic zcela uvažujícího napsat nejde. Takže nám tu přibyde spousta komentářů, které kritizují to, jak jsou články o ničem. Tak fajn, já se k těm lidem, co píšou "nic" přidám. Nahradím ovšem slovo naruby slovy Bláznivý den!...

Jelikož jsem šla spát v neděli až v devět hodin ráno, nechtělo se mi večer vůbec vstávat. Zaspala jsem a při vyhozených pojistkách našeho činžovního domu se velice těžko líčilo! Nu budiž, svět se mi postavil "čelem", já se mu postavím "zády"! Chdit pozadu se mi vážně nechce, skočím tedy do couvajícího autobusu, mířícího ke škole a doufám, že nepřijdu moc pozdě. Učitelka už vchází do třídy, já a moje atletika ji těžko doháníme, ale nakonec sedím na stole dřív, než ona stačí odsunout svou lavici. Mám naši třídu ráda, nikdo se mi ani nesměje, že jedno moje oko se třpytí modře a druhé zeleně. (Tedy u nás se ponižování vyjadřuje pláčem, ale aby jste rotumněli!). Nechť započně hodina.
Je fajn, že tabule je za námi, máme aspoň důvod, proč se otáčet. Záda z toho trochu bolí, ale horší to je, když se musíme z lavice pro sešity naklánět až na židli! Paní učitelka nás na konci hodiny poučuje o bezpečnosti na ledě, jak se mu nemáme vyhýbat a dávat si pozor na suchá místa. Začátku hodiny se ne a ne dočkat, ale když zvonek zaszvoní...Znamená to pouze, že za pár vteřin začíná hodina nová. Takhle to jde dokola sedmkrát, domů jdeme, až když je úplná tma, což je okolo půlnoci.
Hvězdy jsou krásně vidět, proto někdy chodíme o zeměpisu a jiných vědách, pozorovat na louky komety a planety. Je to vzrušující, dnes mám ale pocit, že tam usnu.
Domácí úkol jsme kupodivu dostali, třikrát hurá pro našeho učitele matematiky! Vysvětluje nám, tento rok už asi po milionté, že na úkol nesmíme ani sáhnou, jen rodiče -nejlépe otcové- a ať jim ho hlavně nezapomeneme podepsat! Někdy si říkám, proč si i sami neděláme třídní schůzky?! Ale kdy jindy by zase učitel rodiče pokáral za neplnění domácích úkolů?
Den už se blíží ke konci. Tecy ten školní den. Tedy vlastně noc, den teprve začne. Nejvíc zajímavé je to, když pořádáte s kamarádkami oslavu a jste vzhůru až třeba do 17:00 hodin!!! :D To je ta největší psina!
Je pět ráno, mám nejvyšší čas jít spát. Táta ještě smolí úkol, podepíšu mu ho ráno. Přeji dobrou noc, snad si nezapomenu vzít večer tričko "naruby"!

Je to torchu dlouhý, co? :)
Snad se ale líbilo, možná to bylo oničem, ale skuste si napsat článek o slově "naruby" a nebýt při tom kýčovití a nudní! ;-)

Mějte se!
Vaše CrazyB

Úsvit. Kapitola 2., část 1

29. října 2011 v 16:45 | CrazyB
Již druhá kapitola mého pokusu o knížku se jménem Úsvit! :)
Líbí se? = Komentář!!

Milý deníčku,
Ukecala jsem holky, aby mi dali aspoň deset minut čas na tebe. Opravdu nechápu, proč Caroline nechápe, že si vedu deníček! Jakoby se sama někdy někomu nepotřebovala svěřit! Jenže ona je prostě taková, že to v sobě všechno drží, ale když přijde na to, dát své city najevo, je z nás prakticky nejcitlivější. Je jen prostě jiná než já a Ruth. Vlastně i já a Ruth jsme jiné! Já se vždy snažím všem říct, co si myslím, dokázat jakýmkoli způsobem, že mám pravdu, prostě si držet za svým, ale Ruth se spíš snaží být jako Caroline a někdy to prostě nezvládne. Je to, jako když nám bylo čtrnáct. Ruth není ráda, když jí tohle období připomínáme, i my sami se o tom nerady bavíme, ale když na to přijde řeč, čas od času je dobré si to připomenout. Caroline totiž v osmé třídě vyhrála takovou naši třídní miss a Ruth nebyla vždy tak hubená, jako dnes. Strašně moc záviděla Caroline její sportovní a hubenou postavu, a proto přestala jíst, chtěla se stát roztleskávačkou, až zašla tak daleko, že se z ní stala anorektička. Dnes už to na ní není…
"Proč to tam píšeš?!!" Angee vůbec nedošlo, že Ruth sedí pořád vedle ní a celou dobu si četla, co do deníku píše. "Vždyť to vůbec není pravda! Nebyla jsem anorektička!" Byla donucena deník zavřít a celou tuhle stránku vytrhnout, k čemuž se samozřejmě nechystá. Angee si odsedla a pokračovala v psaní.
…Už o tom nechci psát, a proto se přesunu k dnešku.
Je mi ze všeho už vážně špatně! Dívala jsem se na to, jak mi vyklízejí pokoj, jak se hrabou v mých věcech, jak se moje kamarádky dobrovolně mění ve vlky a jak se v něj měním i já. Pořád mě z té proměny bolí celé tělo, ale Caroline říká, že tohle prý přejde. Caroline toho ví podstatně víc než my! My vlastně nevíme nic. Já zemřela v autonehodě, což policii činí jistý problém. Víš, moje tělo stále nebylo nalezeno, což se jasné, jinak bych ti nepsala, ale policie našla v autě krev s mojí DNA a proto tvrdí, že jsem v té autonehodě zemřela taky. Jenže já odešla z místa nehody a to jen díky holkám. Vlastně Caroline. Nebýt jí, tak jsem do nemocnice došla dobrovolně, tam by zjistili, že jsem vlastně mrtvá a to by asi nebylo dobrý! Odvedla mě za Ruth a tam nám všechno vysvětlila. A to všechno, co teď víme (je toho fakt hodně, takže nezlob se, ale všechno ti popisovat nebudu!) jí řekl muž, kterého potkala v baru. Nejdřív se prý choval normálně, jen se jí ptal, jestli věří v nadpřirozené bytosti. V trošičku podnapilejším stavu obou se zeptal, jestli věří v upíry a vlkodlaky. Když se hystericky rozesmála, zavedl jí k lesu poblíž toho baru, že jí prý něco ukáže. Přímo před jejíma očima zaútočil na veverku, nebo co, a donutil Caroline, aby neutíkala (to prý upíři umí, takže teď vlastně i já). Potom ji nechal napít se jeho krve a těsně před tím, než ji zabil, prozradil jí, že až se probudí, musí udělat úplně všechno, co udělal on, jinak doopravdy zemře, a že stejným způsobem musí pomoci i nám.
Já vím, je to trochu strašidelný, ale co se opravdu a podrobně tu noc dělo, ti psát nebudu. Myslím, že ani nám Caroline všechno neřekla…
Ruth to ale neměla taky moc lehký. Šla se večer jen tak projít. Dělá to každý večer. Těsně před zatáčkou do ulice, kde bydlí, ji zastavila nějaká žena a víc si prý nepamatuje. Podle Caroline jsme musely obě projít tím samým, jen nás možná ten dotyčný donutil zapomenout. A to je právě náš úkol. Musíme přijít na to, kdo z nás udělal upíro-vlkodlaky.


Pokrařování v pondělí!! :)
Nezapomeňte komentovat!!!!! :D

Vaše CrazyB

Déšť. Okay or not okay?

27. října 2011 v 14:52 | CrazyB
První, co mě napadlo, když jsem si řekla déšť v angličtině (rain), bylo tohle:

Ačkoli to nemá s deštěm nic společného, to slovo rain tam je! :D
Ale abych tedy napsala něco smysluplného...
Teď, a nejenom v tomto týdnu, ale vůbec v celém ročním období nás déšť bude pronásledovat často. Teď mluvím/píši sama za sebe: Déšť mám ráda, jen když se na něj dívám skrz okno!
Ne, že by mi vadil, ale řekněme si to narovinu! Kdo by stál rád ve slejváku a zbytečně mokl, když si může udělat čaj, sednout si k televizi nebo počítači, číst si, psát, atd.?
Jo!! Něco jiného je, když tohle člověk dělat nemůže. Nebudeme zapírat, že u nás v České republice nejsou bezdomovci a podobní. Ty si bohužel všechny přirodní jevy vyzkoušejí na vlastní kůži a to doslova!
Proto buďme rádi, že jsme tací, jakcí jsme...:) Fajn, zase jsem se dostala z normálního tématu na to nenormální! Já nejsem normální :D!!
Zpět k dešti. Kap, kap, kap...Uklidňuje to, dobře se u toho učí. Proč ale teda nemám ráda bouřky. Při opravdu velkém dešti stojím u okna a sleduju ho, ale při bouřce peláším pod peřinu a ještě si k tomu zacpávám uči a hlavu mám zabořenou do polštáře. Blesky mi nevadí, ale ty hromy asi způsobují moje záchvaty! -Ve vtipném slova smyslu.
Blesk=hrom! Blesk=hrom! Again, again, again..
Zase blázním s angličtinou, odpuste. :)

Na závěr Vám sem dám ještě jednu písničku, která tedy vystihuje mou "lásku" k dešti..:)

So listen, listen...Listen, listen..♥ Listen to the rain!!!! :)

Vaše CrazyB

Úsvit. Kapitola 1., část 3/3

27. října 2011 v 9:57 | CrazyB
A tady je poslední část 1. kapitoly! :)
Snad se Vám bude líbit...

Všechny tři se zadívaly dolů na zahradu. První skočila Caroline. Necítila vůbec žádné napětí, ani strach. Prostě se odrazila zadníma nohama a skočila dolů. Když se blížil dopad, hluboce se soustředila na to, aby se opravdu proměnila, aby to stihla, aby dopadla hladce! A zvládla to skvěle. Její srst byla hnědá skoro zrzavá, jako její vlasy v lidské podobě. Na ocase a okolo uší měla šedé flíčky. To byly asi pozůstatky z jejích pih, co má okolo nosu. Otočila se směrem k domu a čekala, kdo skočí hned po ní. A byla to Ruth. Nahoře trochu znejistěla. Pořád se ještě celá klepala, ale tak strašně moc se snažila být stejně klidná, jako Caroline, že to chtěla mít co nejrychleji za sebou. Odrazila se a přišlo jí, že letí až moc daleko. Má velké závratě, už od dětství, ale snažila se to potlačit. Před dopadem zahlédla svou přední tlapu, což jí tak vyděsilo, že se přestala soustředit na ladný doskok a dopadla na přední tlapku tak nešikovně, až zakňučela. Caroline se k ní rychle rozeběhla, ale podle ní to nic vážného není. Pak se obě zadívali nahoru na Angee.
Tak jo. Je to tady. Angee se necítila moc připravená, ale věděla, že musí skočit. Není jiná možnost! Zaměřila se na jedno místo na zahradě a vzpomněla si, že tam vždycky stavěla v zimě sněhuláka. Napjala své lýtkové svaly a ještě naposledy se podívala na holky. Caroline zůstal stále její typický vůdčí výraz. Ruth ještě pořád kulhala. Její oči byly snad ještě hlubší než kdy dřív. Měla krásnou stříbrnou srst bez skvrnky. Vypadala bohatě a dá se říct, že až noblesně. Angee napadlo, jakou srst asi bude mít ona. Zhluboka se nadechla a skočila. Přestávala cítit prsty, vítr si pohrával s jejími vlasy, které nakonec přestala cítit sama. Dopadla hned přímo vedle Caroline. Okamžitě si stoupla a podívala se na své tlapky. Byly černé. Až strašidelně černé. Žádná skvrnka, nic bílého, prostě jen černá! Takhle nějak si to Angee nepředstavovala. Chtěla být hnědá, ale není se čemu divit, když má černé vlasy. Všechny tři si vyslali signál, že jsou připravené jít. Caroline převzala postavu vůdčí osobnosti a ze zahrady vyšla jako první. Angee a Ruth se skloněnou hlavou kráčely za ní. Když už byla Caroline a Ruth za plotem, naposledy se Angee podívala na jejich dům. Tedy skoro naposledy. Kdyby tam zrovna nestála jako zvíře bez vzpomínek, ale jako člověk s miliony vzpomínek, tak by se asi sesypala. Neodešla by. Ale v tuhle chvíli byla silná, věděla, že to musí zvládnout. Otočila se a následovala Ruth. Překročila plot a rozeběhla se směrem k lesu. Věděla, že holky poběží za ní, tak se ani neotáčela. Jindy jí cesta z domu k lesu vyšla tak na 20 minut, ale teď tam byli sotva za pět! Doběhli na kraj lesa a bylo jasné, že se budou muset proměnit. Angee se podívala na Caroline, ta už se skoro měnila. Zaběhla do lesa a Ruth ji následovala. Angee tam zůstala sama. Cítila, že se proměna blíží. Ptáci odlétli a ona dostávala čím dál větší pocit, že je u lesa doopravdy sama. Přeměna by asi neměla trvat dlouho. Chtěla jít za Caroline, ta ví, jak to všechno probíhá, řekl jí to. Ale jakmile se jen pokusila udělat jeden krok, jakoby se jí lámaly kosti! Šílená bolest jí proběhla celým tělem a tak celou snahu o nalezení Caroline a Ruth vzdala. Lehla si na zem a přeměňovala se. Pak se podívala nahoru na nebe a vzpomněla si na to, jak se sem přistěhovala.
Bylo jí sedm. Ještě ani nechodila do školy, nikoho tady neznala a jediné, co mohla prví den podniknout, bylo, projít se sem k lesu. "Au!" Jakoby se jí ty kosti opravdu lámaly. V tu chvíli se jí začal míchat do současnosti její život v minulosti. To, jak tady hned svůj první den potkala Caroline, jak byla seznámena s Ruth, jejich hry na čarodějky. To všechno se mísilo s tou příšernou bolestí. Když odvrátila pohled z nebe a přetočila se na bok, byla to už ona! Myslím ona vzhledově. Duševně byla ještě pořád zvíře!
Její ruka byla bledší, bez energie. Neviděla na ní žádné žilky, nic takového. Zamyslela se, jak je možné, že má oblečení. Posadila se a zadívala se na své tmavě modré džíny. Je to asi tím, že jsou vzájemně vlkodlaci i upíři. Je jí z toho špatně! Začala mít přehnané myšlenky, o kterých si myslela, že jsou pravdivé! Může za to ona! Kdyby nebylo jí, kdyby nebylo té trapné výstavy, rodiče by pro ni nejeli a neměli by tu nehodu. Neseděla bych tam! Nezemřeli by. Všechno se stalo jen díky ní! A zase jí pálí oči. Ubulánek! Ano, to je celá ona! Holka, co kvůli všemu brečí!
"Zabila jsem je." Řekla Angee už skoro bezhlasně, ale věděla, že holky to uslyší. Vyšly z lesa se skloněnou hlavou a sedly si vedle ní. Ruth jí chytla okolo ramen, nikdo nic neříkal, jen seděli a mlčeli. Sobotní odpoledne a ony sedí u kraje lesa, tváří se pohřebně a mlčí. 'To bychom neměly!' Pomyslela si Angee. Je jim šestnáct, měly by si užívat života, smát se, běhat, prostě dělat všechno, co dělaly doteď! Jenže ony nemůžou. Musí se schovávat. Sluníčko, jakoby najednou pálilo víc, nebe, jako kdyby chytilo větší modř. Ptáci, jakoby hlasitěji zpívali, lesní zvěř byla rychlejší, hlasitější. Angeeiny slzy, jako kdyby byly těžší. Jakoby dokázaly obměkčit i Caroline! Všechno bylo silnější. A ten pocit uvnitř ní, co říkal, že to ona může za smrt svých rodičů, byl hlasitější. Přímo křičel! Napadlo ji, co by asi dělali teď, kdyby se nic z těch nehod nestalo. Ona by dojela domů, vyprávěla by své mámě o školní výstavě výkresů všech středoškoláků. Caroline by odešla z baru a vyprávěla jim druhý den ve škole o tom skvělém novém klukovi. Ruth by došla z procházky konečně domů a snažila se přijít na úkol.
Byly by normální. Jejich nudný život by byl dál úplně stejně nudný, ale byly by to oni a ne žádné směsi upírů a vlkodlaků! Angee napadalo tolik věcí, kterých teď litovala. Nikdy toho nechtěla moc, ale teď, teď to jediné, co doopravdy chce, je zase začít žít! Nechce sedět u lesa se svými nejlepšími kamarádkami a smutnit! Chce, všechny tři chtějí, sedět u lesa a bavit se tím, jak se někdo neumí vůbec obléknout! Jak je ten nový kluk ze třeťáků neuvěřitelně sexy a jaká je Hannah slepice! To je ta jediná věc, kterou chtějí. Vrátit čas a začít znovu. Chtějí být zase opravdu své.
"Nebudeme." Ticho plné přemýšlení nakonec přetrhla Caroline. Všechny tři se na sebe podívali. V jejích očích bylo milión otazníků. Plno otázek, nezodpovězených otázek, na které už asi nikdy v jejich nesmrtelném životě nedostanou odpověď!
"Ptala ses Ruth, jestli ještě někdy budeme normální!" Zachvěl se jí hlas a Angee u ní poprvé, poprvé za osm let spatřila slzy. Velké rychle se ženoucí slzy.
"Nebudeme!" Angee se neudržela a objala jí. Držela jí tak pevně, že by se snad i bála, že jí udusí, kdyby to bylo možné! Držela jí a za pár vteřin za sebou cítila Ruth. Vytvořili společně jedno velké objímající se klubko. V tu chvíli jim všem došlo, že kdyby nedrželi spolu, jistě by to nezvládli.
A Angee věděla, že pokud se s tím mají smířit a mají s tím dokázat žít, určitě musí držet spolu! Protože sami jsou tak zranitelné…

Omlouvám se, je to zase trochu delší..:)

Vaše CrazyB

Kvalitní články? žádné nevidím

26. října 2011 v 12:06 | kacalan |  Kecy
Už několikrát jsem procházela různé blogy a hledala opravdu dobré články, které mi po přečtení něco dali nebo mě pobavili. Bylo málo článků, které jsem dočetla celé a ještě míň , ze kterých bych si něco vzala nebo se zasmála.
Někteří blogeři hledají po netu náměty na své články. Částečně je to dobře,ale jsou tací, kteří si myslí, že když okopírují článek a trošku ho poopraví, že je to jejich článek. To je pěkná blbost!
Napsat kvalitní článek není jednoduché,ale to, co se stalo s blog.cz je hrůza. Znáte někoho, kdo bude chtít číst, co kdo dneska dělal ? Mám dojem, že takových lidí moc není. Ještě horší jsou články typu ,, Nevím co psát...''. Snad když nevím co napsat, tak nic nenapíšu.
Opravdu dobré články se objevují v autorském klubu. Ale zase chvíli trvá, než najdu článek na téma, které mě zajímá. Ráda tyto články čtu a moc bych si přála, aby nás jednou taky vzali do autorského klubu,ale nevím jestli se to povede. Píšeme se totiž tři a nevím, jestli nám to dovolí. Zkusit to můžeme až po třech aktivních měsících, takže ještě měsíc budou naše články ležet v archivu našeho blogu. Kvalitu našich článků nemůžu posoudit, protože se mi líbí,ale nemusí tomu tak být i u vás.Třeba příběh od CrazyB, Úsvit , je skvěle propracovaný,ale protože je na internetu tolik příběhů, většinou o ničem (bez urážky), málokdo klikne a přečte si to.
Možná ani tento článek nebude nikdo číst,ale je mi to jedno. Samoržejmě, že by autor měl psát pro čtenáře,ale je hloupost psát o něčem, co mě nezajímá jenom proto, aby to někdo četl. Radši budu psát svoje články, do kterých dám kus sami sebe a nebudu mít čtenáře,
Takto by to ,podle mě ,mělo být u každého autora. Pojmem autor myslím osobu, která píše svoje články a nekopíruje cizí.

Úsvit. Kapitola 1., část 2/3

26. října 2011 v 10:34 | CrazyB
Další pokračování mé knížky..:)

"….tady děje?"
"Nevím. Asi to byl pták. Divný!"
"To teda. Musí to bejt pěkně stará střecha!"
"Tak sem pak někoho pošleme, ještě by to mohlo někoho zranit!"
"Hm. Dobře!"
Pak už jen slyšely kroky a zabouchnutí dveří! Angee si oddechla a konečně uvolnila Ruth pusu. Ani se nepohnula, pořád seděla tak, jak jí tam posadila a snad čekala, že jí vezmou na záda a odnesou dolů.
Caroline se pomalu dostala až k nim dolů a chytla Ruth za ramena.
"Promiň, že jsem tě nechytla. Jsi v pořádku?"
Ale Ruth jí neodpověděla. Jen se na ní podívala se slzami v očích. Caroline si jí přitiskla k hrudníku a snažila se jí utišit. Pak se podívala na Angee a očima se jí omluvila. Pak něco Angee pochopila! Jsou na střeše, plíží se z jejího domu, kde vlastně ještě nedávno trávili téměř všechen svůj čas, řešili šatníky a školu! Bojí se, že je uvidí lidé, kteří se zbavují jejich věcí, bojí se lidí, kteří je milovali. Došlo jí, že jsou na střeše, za komínem a schovávají se před světem. A pak jí proběhla hlavou strašná, ale pravdivá myšlenka! Pokud chtějí žít, pokud opravdu chtějí nový začátek, určitě to nepůjde tady, na střeše tohohle domu, ani za ním, ani v lese, ani u jezera, nikde! Nikde v okolí tohohle města. "Budeme muset jít!" Angee prudce cukla hlavou směrem ke Caroline. Ví snad, o čem přemýšlela? Caroline se na ni nechápavě podívala, a pak se od sebe snažila odlepit Ruth. Chytila se za komín a stoupla si. "Opakujte všechno po mně! Pomalu a hlavně opatrně!" Jasně! Musí jít dolů ze střechy! Hned za Caroline šla Ruth a po ní Angee. U okapu Ruth trochu znejistila, ale zvládla to úplně stejně jako Caroline. Sedla si do podřepu hned vedle ní a Angee udělala to samé. Vypadaly skoro jako tři sovy, číhající na myš! Nad tím se musela Angee zasmát. Caroline se na ni vyčítavě podívala. Asi se snažila, aby tahle situace nabrala na napětí.
"Tak jo. Budeme muset využít svoje zvířecí já!"

Příště tu bude poslední část 1. kapitoly! :)

Nenávidím brzké vstávání

25. října 2011 v 15:14 | kaori-chan
Takže stručně vám tu převyprávím svoje pondělí:
Kvůli doktorovi jsem musela vstávat v pět a v půl šestý už utíkat na autobus.Nijak zvlášt se mi ale vstávat nechtělo,přesto jsme autobus s mamkou stihli.Do Kolína nám to trvalo asi hodinu.A potom hned k doktorovi.U doktora necelých deset minut a už nás vyháněl pryč.Se mu nedivim kvůli nám asi musel dřív stávat.Vrchol všeho byl když jsme zjistili že nám nejbližší autobus jede až v půl devátý.Tudíž jedna a půl hodiny bloumáním po Kolíně,kde ještě nebyli otevřené žádné obchody.Tak jsme aspon s mamkou prolezli všechny supermarkety co byli v okolí.Po tom sem alespon nemusela aspon do školy,wuhehe.Nedospanou noc jsem důkladně prospala:))S přáním abyste jako autorka tohohle článku nemuseli budit v pět hodin,Kaori-chan

Popis obrazu?

25. října 2011 v 15:04 | kaori-chan
Tak je to nějakej čas ale ve škole jsme psali sloh na téma Popis uměleckého díla.Tak tady to je:
Tak vám to sem napíšu můžu?Tak píšu:
Rozhodla jsem se popisovat barevnou fotografii od neznámého autora.Roční období není na fotografii nijak přiblíženo.Fotografie je pořízena na Sahaře,největší poušti světa.Čas bych hádala odpoledne podle do ruda rozpáleného písku.
Hlavní motiv obrazu tvoží dvě vybělené kosti.Jsou to nejspíš žebra a holení kost.Na kostích si asi nejprve pochutnal nějaký masožravec.
1.plán obrazu tvoří rudý písek pouště vek kterém vítr vytvořil nepravidelné kopečky,podobajíci se svým tvarem pohoří.
Ve 2.plánu je hlavní motiv.
Pozadí uměleckého díla tvoří nebesky modrá obloha bez jediného mráčku a jakoby hradbu tvořící písčitá duna,ve které vidíme malý oblouk.
Obraz na mě působí dojmem neuvěřitelného horka,horkého dusného poledne a nedostatkem vody.Četla jsem,že na Sahaře může být až 40 stupnů Celsia a myslím si že tohle je právě ten okamžik.
Vím že to je ten nejodflákanější popis umělěckého díla ale budte prosím shovívavý.Kaori-chan

Úsvit. Kapitola 1., část 1

23. října 2011 v 18:52 | CrazyB
Tak tady máte zatím 1. část..:)







O život můžeme přijít různě. Smrt je jen jednou z možností.
Možná si to namlouvám, ale za každým začátkem přece následuje ten šťastný konec! Ale to je pro mě zatím v nedohlednu. Stala se hrozná věc! To, čím si teď spolu s Ruth a Caroline projdeme, nebude lehké. Ale my to zvládneme! Určitě to zvládneme!
"Zavřít deníček! Začít žít!" Až hluboký smích Caroline donutil Angee přestat psát. Rozvalila se na její posteli, která už bohužel dlouho její nebude. Za chvíli sem přijedou stěhováci, a všechno odvezou do výprodeje, či co. Ruth si sedla do vínově růžového křesla a podle toho, jak pevně ho stiskla a zavřela při tom oči, bylo jasné, že přemýšlí nad tím samým. Bylo jí to líto. Na rozdíl od Caroline! Ta se stále smála a válela po posteli. Rozházela peřinu a polštáře. To Angee nechápala. Jak se může tak radovat? Z čeho?! To, co řekla, nedává žádný smysl! 'Začít žít!' Teď, právě teď, když si celé město myslí, že zemřeli!
Ale ony vlastně zemřely. Jenom se stalo prostě něco, co je vrátilo zpět. Bohužel jenom je. Jen pomyšlení na ten večer nahání Angee slzy do očí a ona je ne a ne udržet. "Prostě to vypni!" Prohlásila Caroline tím svým sebevědomým hlasem. Angee se na ní podívala s tvářemi již od slz. Zhluboka se jí zadívala do očí a zopakovala svou větu: "Prostě to vypni." S důrazem na každé slovo ji vlastně nutila zapomenout na svou rodinu. Nutila sama sebe zapomenout, že se teď její rodina trápí! Jenže nad každou Carolaininou větou, nad každým obyčejným slovem, které vysloví ona, se Angee musí zamyslet. Možná by bylo lepší prostě na všechno zapomenout. Obrátit se světu zády a zapomenout….
Ale to ona nedokáže, což samozřejmě nemůže nikomu přiznat! Musí být silná. Má přece teď dvě osoby v jednom těle. Vlastně tři. Je tam přece ještě pořád ona! Tam uvnitř. Cítí to, ale bojí se, že Caroline to zapomněla! Bojí se, že už nikdy nebudou normální.
Ruth si prohlížela jejich fotky na komodě a zřejmě se jí zastesklo po tom, co dělali ještě před tím, než se z nich staly tyhle zrůdy! Stanování o úplňku, noční procházky, koupák, kluci…Všechno je pryč.
"Už nikdy nebudeme…Normální, že?" Zeptala se s chvějícím se hlasem Ruth.
"A proč bychom nebyli?!" Caroline nasadila ten svůj vůdčí výraz a hlubokým hlasem začala přednášet: "Holky, tohle je prakticky náš nový začátek! Naše nové JÁ! Můžeme udělat všechno jinak, jinde! Vy si pořád stěžujete, ale já to vnímám jako druhou šanci! Někdo nás tady prostě chtěl, tak pojďme zjistit, kdo a proč!" Obě na ní civěly a Angee měla pocit, že ji začíná přesvědčovat.
"Ale co naši? Co všichni tady, nemůžeme všechno jen tak… Zahodit!"
"Ale právě že můžeme!" Zdálo se, že se zasmála. Ale nebyl to ten její smích. Nebyl ani trochu veselý. Spíš žalostný, zoufalý.
Chvíli se je ještě snažila přesvědčit, že být hybridem je vlastně ta nejlepší věc, co je kdy potkala, ale pak je cosi přerušilo.
"Stěhováci!" Ruth se asi během sekundy přesunula k oknu a všechny tři sledovaly dva muže lezoucí z auta. Něco se v Angee sevřelo. Možná, že to cítili všechny tři, ale u ní to bylo tak silné. Nikdy před tím takový pocit neměla. Bylo jí špatně a to jen proto, že jdou pro její věci. Pro věci její rodiny! Chtělo se jí začít křičet: "Jsem tady! Neodnášejte nic, jsem tady!" Ale nesměly dělat nic, jen přihlížet. Když ti muži otevřeli dole vchodové dveře, musely se rychle schovat. První, co je napadlo, byla koupelna. Svou nadlidskou rychlostí se tam přesunuly a zavřely za sebou dveře. Ty ale Angee zase rychle otevřela.
"Co to děláš?!" Caroline na ní s šeptem vyjela. Jen pomocí očí, jelikož stěhováci už šli po schodech, jí dala najevo, že to musí vidět!
"Tak nejdřív vezmem věci tý holky!" holky?! Proboha, bylo jí šestnáct a zemřela v tragické autonehodě svých rodičů a oni jí řeknou ta holka?!! Cítila se dotčeně. Caroline na ní poznala vztek, a proto ji chytla za rameno a usmála se. Poslala jí ještě signál: 'Buď v klidu!'. To trošku pomohlo. Věděla, že jsou tu pro ni.
"Je to vážně hrozný. A ty dvě chudinky, jak jsou nezvěstný, už policie prohlásila za mrtvý. Prej to byli kamarádky, všechny tři. Divný!" "Hmm." Tenhle rozhovor vážně slyšet nemusí. Cítili, že napětí v jejich úkrytu se zvyšuje. Oba muži se zahleděli na postel. Byla stále rozházená. Asi si oba myslí, že to udělala Angee, ještě než zemřela. Na chvíli se vžila do jejich kůže.
Ten pokoj vypadá, jako stále obydlený. Jen tři dny tam nebyla. Ta postel, na stole rozepsaný úkol, fotky, věci připravené na druhý den, všechno je pořád stejné! A oni to musí dát pryč. Zničit ty vzpomínky! Najednou jich Angee bylo líto. Doteď litovala jen sebe, jak musí všechno zahodit, ale to oni ji vlastně musí odstranit! Ach ne! Slzy! Pryč! No tak! Teď ne… Pozdě! Právě zvedají sešit ze stolu. Matematika! Nerozumíte, že? Po chvíli prohlížení sešit zavírají a skládají do přinesených krabic. A tak to pokračuje i s dalšími jejími věcmi. Když už odnášejí čtyři krabice plné fotek, knížek, sešitů a jiných věcí, už toho má opravdu dost.
"Musíme jít!" Rozhodně otevřela dveře a vykročila z nich.
"A jak odtud chceš odejít? Uvidí nás, zadní vchod je zavřený!" Protestovala Ruth.
Angee se podívala na Caroline, u které čekala nějaký nápad, či pochopení, ale nic takového. Pak se obrátila na okno. "No přece tak, jak jsme se sem dostali!"
Ruth se vyděšeně podívala na otevřené okno! "Ale to bylo dole! Tohle je první patro, čtyři metry! No tak Caroline řekni něco!!" Caroline se podívala na Ruth, potom na Angee, pak zase na Ruth a potom na okno. "Nějak se odsud dostat musíme."
Přešla k oknu a podívala se, jestli jsou ti muži pořád dole. "Dobře, takže tady je plán!" Obrátila se k holkám. "Až zajdou dovnitř, blesku rychle se musíme všechny dostat nahoru na střechu, jasný?!" Angee se na ni zaculila. "To nebude tak těžký!"
Ruth byla zděšená jejich plánem, ale nemohla namítat. "Už jsou uvnitř!" První vyšla Caroline, ani se nerozběhla a hned po ní šla Angee. Čekali tam nahoře na Ruth. Byla to asi 1 vteřina čekání, ale přece. Byla pořád pod tlakem, chvěla se a Angee došlo, že má závratě. A teď, teď když je všechno tak silné, má závratě možná desetkrát horší! Chytla ji lehce za ruku a skoro neslyšně se jí snažila uklidnit. "Budeš v pohodě." Ruth se na ní usmála, a pak se obě snažili věnovat Caroline, která jim popisovala další část plánu.
"Teď se musíme pomalu sesunout až na kraj střechy! Hlavně potichu, ve vnitř by nás mohli slyšet!" Tak se tedy snažili potichu slézat dolů. Caroline to šlo skoro bez námahy, jakoby to už snad někdy dělala. Angee se klepaly ruce a myslela si, že se neudrží. Neměla dobrou fyzičku, rozhodně ne takovou jako třeba Caroline, která hrála dívčí lakros. Byla vážně přebornice! Kapitánka týmu. Ruth byla roztleskávačka, ne hlavní, tou se stala Hannah, královna školy. Vím, že tohle říkat je už trochu pasé, ale ona je opravdu královna. Všichni se jí tak trochu bojí, chodí s kapitánem fotbalového mužstva a je bohatá! No co se týče mých koníčků, není to nic moc. Angee jako malá chodila dva roky na balet, pak jí to ale v jedenácti přestalo bavit a od té doby jí vlastně nebaví nic. Ne, že by to na ní bylo vidět, je asi stejně hubená, jako holky.
Caroline byla už dole, Angee se pomalu blížila a Ruth, jakoby se ještě ani nepohnula. "Pohni!" Sykla na ní Caroline. Když se Angee dobelhala až dolů k Caroline, usadila se a otočila se na Ruth. Viděla velké vykulené oči, plné strachu a obav. Ruth se bála, že se neudrží a vypadala na to, že asi za chvíli začne křičet a poletí dolů. Pak Angee ucítila jakýsi signál v její hlavě, ale co říkal, to rozpoznala, až když se Caroline rozeběhla nahoru za Ruth. Angee jí chtěla ještě chytit za nohu, ale to si rychle rozmyslela. Mohla by zaječet a stěhováci by je slyšeli. Jenže oproti tomu, co se stalo potom, by zajeknutí bylo nic! Jak se Caroline rozeběhla, dupla na střechu moc silně a jedna taška se uvolnila. Sesunula se dolů a na zadní verandě se rozbila a způsobila velký hluk! Caroline se otočila za sebe, aby se podívala, co se stalo, a mezitím se Ruth snažila sesunout se dolů sama. To neměla dělat! Selhaly jí ruce a ona se bezhlavě řítila dolů stejně tak, jako ta taška. Caroline jí už nestihla chytit, zbylo to na Angee. Zachytila se proto nohama za okap a připravila se, že jí chytí. Když už byla skoro u ní, chytila ji za rameno, ale vycukla se jí! Ruth zaječela a chytila se za okap. Nohy jí vysely dolů a zezdola by byla zcela určitě vidět. Všechny tři zaslechly kroku dvou mužů. Angee zpanikařila.
"Vytáhni ji a schovejte se za komín!" Zasyčela Caroline.
Angee napjala všechny svaly v těle a táhla Ruth nahoru. Dveře se odemykaly a pomalu otvíraly. Ruth už byla skoro na hoře. Komín byl hned vedle nich, tak jí tam Angee odtáhla a držela jí ruku u pusy. Ruth se pořád klepala a ona se bála, že zakřičí. Podívala se na Caroline, ta byla úplně nahoře na střeše a krčila se. Na jejích očích poznala, že má velký strach. Obě se zaposlouchaly do rozhovoru dvou mužů dole.


Pokračování sem vložím během týdne! :)
Pište komentáře, pochvalu i kritiku!! Snad se zatím líbilo!

Vaše CrazyB

Úvodní řeč pro Úsvit!

23. října 2011 v 18:47 | CrazyB
Ahojdaa! :D
Bylo mi dovoleno zveřejnit zde můj příběh! Jelikož má každí moje kapitola asi 6 velkých wordových stránek, budu každou z nich rozdělovat to částí, které přehledně označím!
Tady zatím máte stručné seznámení s příběhem, který zatím není hotov, proto je obsah trochu s volným koncem! :D

Angee, Caroline a Ruth- To jsou tři hrdinky, které se potýkají se svým novým ! Ale nemají před sebou žádnou budoucnost, ba naopak. Musejí sestavit dohromady svoji minulost, konkrétně noc, kdy byly zavraždeny!!
Kdo jim tohle jen mohl udělat?! Tři šetnáctileté dívky, měly by se zabívat starostmi teeanegerů, ne běhat po lese a hledat si potravu, jako nějaká zvěř! A v tom je právě ten problém- Oni jsou zvěř! Proč si to Angee nechce přiznat? Zdá se jí, že to ona může za každou chvíli, kdy se holky cítí nešťastně. Má pocit, že každé před ně stanovené překážky způsobuje ona! Proč? Proč se jen o ni zajímají Alfy a čistí vlkodlaci? Co komu udělala? Proč toho musela tolik stratit?
Chce z toho Caroline a Ruth dostat a udělá pro to cokoli, i kdyby ji to mělo stát život...

Vaše CrazyB

Poděkování a kafe

23. října 2011 v 13:44 | kaori-chan
Chtěla bych tímto článkem mooooc poděkovat Kacalance že mi dala nový náboj do toho o čem bych měla psát.Napadlo mě jedno téma.Kafe.Normální věc ale jakou má kafe historii?Roste na kávovnících,které se ted pěstují hlavně v Indii a Jižní Americe.Mě ale spíš zaujal příběh,jak se kafe vlastně našlo.Prý nějaký pastevec pásl své stádo koz a všiml si,že ony jsou po požití plodů z jednoho nízkého keře,nyní známého pod jménem kávovník arabský,hyperaktivní.Dokonce i ted roste v Arábii ještě divoký kávovník a tam bych se na něj chtěla právě podívat.Jinak já si kafe beru vždy když mám málo a energie a potřebuju ji dobýt.Ale úplně jinak je ti u mý kámošky Tacu která je na kafy závislá a když se u nich ve škole rozbil automat na kafe tak úplně šílela.Pije tři kafe denně.Vím že to je špatný článek ale nic lepšího mě nenapadlo.A ted si jdu vypít to kafe.Kaori-chan:))

Psaní knihy? ne pro každého

22. října 2011 v 16:20 | kacalanka |  Kecy

Článek od CrazyB mě inspiroval k zamyšlení. Asi si nedokážete představit, kolikrát jsem se snažit začít psát knihu. Zatím nejlepší pokus byl o dvou sestrách, které měli vážné problémy. Starší byla modelka a ta mladší nebyla tak pěkná,ale byla chytrá. Už jen to vyvolalo pokaždé hádky atd. Napsala jsem asi čtyři kapitoly. Potom došli nápady a všechno jsem smazala společně s mým bývalým blogem. Teď se nad tím mohou zamyslet jen takový ti malí skřítci, kteří vysypávají internetové kontejnery, plné nekvalitních,ale i dobrých článků, které někdo buď nezveřejnil nebo nedocenil autorovu práci na těch několika stovkách nebo tisících písmenek.I tento blog byl založen kvůli jednomu takovému pokusu o napsání knihy. Jmenovalo se to Sestra navíc a bylo to o dvou kamarádkách, které se asi v osmé kapitole měli stát sestrami kvůli smrti rodičů jedné z nich. Abych se přiznala, skončila jsem na začátku čtvrté kapitoly. Ani nevím kde to skončilo. Možná se nad tím zasmáli ti u kontejnerů nebo to možná je ještě v archivu. radši to nebude hledat, abych něměla zkažený celý den.
K napsání dobré knihy, která čtenáře zaujme a donutí dočíst ji do konce a na konci litovat, že není pokračování, jsou zkušenosti. Proto teď radši nezkouším začínat novou knížku, ikdyž mám hodně nápadů,ale píšu blog. Zatím mi to stačí. Stejně nemám moc ´času a ani nevím, jestli píšu dobře a jestli vůbec někdo mé články čte.
Na blogu je důležité, že nemusíte pokračovat jen v rozvíjení začatého textu, kde musíte psát jen o situacích, které začnete. Na blogu můžu napsat sáhodlouhý článek a rozbité židli nebo o mobilech na stole. Třeba z toho vyde úplná blbost a třeba to bude článek, který bude mít x komentářůa,ale od lidí, kteří ho opravdu přečtou. Ale na tom nezáleží. jde o to, že chci něco napsat, baví mě to a proto to udělám.
Ten, kdo se hned pustí do psaní knihy a vytrvá,má velkou šanci, že se budelíbit,ale vždy se musí počítat, že jeho kniha nemusí být vůbec vydána a nebo bude ležet ve sklepě knihkupectví a do knihoven a prodeje se nikdy nedostane. Víte, že Rowlingová obešla s Harry Potterem několik nakladatelství a všude jí řekli, že o mladém čarodějovi nikdo chtít číst nebude? Ale ona šla dál. A pak to vyšlo. V je´dnom jí to vydali a teď je to jedna z nějčtenějším knížek a jeden z nejsledovanějších filmů?

proto všem přeju hodně štěstí a hodně nápadu, při psaní článků a knih.

kacalan

Charakteristika, aneb nenávidím sloh! :D

21. října 2011 v 17:35 | CrazyB
Příští týden píšeme ve škole charakteristiku, tak jsem si řekla, že to vyskouším nejdříve tady, na blogu.
Ke své charakteristice jsem si vybrala jednu z možná nejhlavnějších rolí knížky Ilustrovaná máma od Jacqueline Wilsonové a tou je právě máma dvou dívek, Amarilis.
Její dcery se jemnují Keiko a Gemma, obě jí mají velice rády, ale Gemma už dospívá a uvědomuje si, že to, jak se Amarilis chová, není správné! Vždyť chodí domů věčně opilá, témněř vůbec nesplňuje povinnosti matky. Ale Keiko v ní vidí pořád tu nejkvělejší mámu a vyčítá Gemmě její krutost.
Většinu svého volného času tráví Amarilis flámováním, je vzrušená a rozbouřená, neklidná a hyperaktivní. Když přijde domů ve své náladě, udělala by pro své dcery cokoli. Ale jakmile nastane ráno a kocovina, je realita opět zpátky na scéně! Amarilis začíná být pesimistická a vylévá si zlost na dcery. Stěžuje si, že neplní své úkoly a nejraději by je celé dny neviděla. Dokud se opět nějak nezabaví.
Většinou je to další párty nebo prostě pár lahví vína, ale radost Amarilis přinese i obyčejný obrázek. Ovšem ne ten, který jí Keiko namalovala k narozeninám, ale ten, co jí její věrný kamarád vytetuje na tělo. To právě Keiko vymyslela své matce takovou přezdívku- Ilustrovaná máma! Vždyť ona je samý obrázek. Tu delfín, tam zase čarodejnice, právě o narozeninách, kdy slavila svých 33 let, si nechala vytetovat na ruku kříž. Přinášel jí vzpomínku na to, že už má kristovy léta a podle ní je už děsně stará!
Ale co jí brání v tom se o své děti nestarat a užívat si? Je přeci pořád krásná, i když ne nejmladší! Dlouhé vlnité zrzavé vlasy, malé modré oči, hezký nosík a krásně tvarované rty, na které si s oblibou nanáší červenou rtěnku. Keiko ji obdivuje, nevadí ji, že má její máma každý den nové oblečení, ale ona z Gemmou dostanou nové triko sotva jednou za měsíc. Gemmě to vadí, ale Keiko, jako by to neviděla. Má ráda své černé dlouhé triko s hvězdami a měsíčkem, chtěla by ho nosit každý den a neměnit ho, je přece od její matky! Ale sama Amarilis tvrdí, že v něm vypadá jako strašidlo.
Aby si zlepšila reputaci u svých dcer, bere je párkrát na celodení váýlet. Zmrzlina, dortíky, ty má Amarilis opravdu ráda, procházka parkem a povídání si, toho se Keiko ráda zúčastňuje! Ale Gemma odmítá někam s Amarilis chodit. Vadila jí její nezodpovědnost a smysl pro nápravu nenapravitelných věcí!
Amarilis se vzpamatuje až po léčbě v jednom z ústavů. Děti jí jsou odebrány, Keiko do dětského domova a Gemma u svého otce Mickyho, o kterém se dozvěděla náhodou. Keiko je adoptována Mickym a Amarilis si začíná uvědomovat, jak šílená a slepá byla. Nechává si odstranit kérky a chystá se vzít s děti zpět. Najednou se chová konzervativně a až nepřirozeně slušně, aby se dívky dostaly zpět do její péče. A ony obě, dokonce i Gemma, chtějí ke své bláznivé matce zpátky.
Tak co, myslíte, že aspoň na dvojku by to bylo? Smějící se
Piště svoje názory a hlavně kritiku a rady, abych se podřídila a něco na ten sloh ještě domyslela...
Vaše CrazyB
P.S.: Tento článek čtěte také na oknizkach.blog.cz !!!!!!!!

Už..jste..to..taky..slyšeli???!!!

21. října 2011 v 13:33 | CrazyB
No já když jsem se to dozvěděla, tak jsem myslela, že..:( :D
Je to trochu komický a z 99 % to není pravda, ale dnes večer, kolem osmý hodiny by měl bejt konec světa! :O
Teda, předurčil to 90 letý "děda", co už měl jednou mrtvici, ale nic mě ještě nedokázalo takhle vyděsit, už jen podle názvu.
Měl by pršet ohnivý déšt a měli bychom cítit zemětřesení!
Ovšem!!
Tohle všechno na nás má prý seslat Bůh, což -nechci urazit věřící- je podle mě trochu hloupost!
Mělo to bát už v květnu, ale Bůh si to rozmyslel, prý nechce, aby jsme se trápili tolik měsíců a skrátil nám to na pýr dní!
:D
Jen jsem chtěla, aby jste to věděli a už teď se těším, až budu moct zítra napsat další článek. ;-)

Užijte si páteční večer! ♫♪♪ ♫♪ ♫
Trochu pohodičky do toho umírání ♥
Vaše CrazyB

"Druhý svět"

18. října 2011 v 18:52 | CrazyB

Druhý svět,

To je téma zvolené snad přímo pro mě! Tyhle myšlenky a vůbec podobné diskuze mě zajímají. Jenže jak vlastně začít?
Druhý svět. Je to zřejmě něco jiného, než co dosud známe, něco, co asi nepozná každý, ale co když ano??
Můžeme tímto pojmem myslet třeba posmrtný život! Když zemřeme, přejdeme do tzv. Posmrtného života, a co když ten strávíme právě v tom druhém světě? Otázkou je, jestli vůbec nějaký posmrtný život je. Já osobně na to věřím (nebo spíš chci věřit!).
Ale jak už sami poznáte, jsem trochu fantazijní typ člověka, takže já si představím Druhý svět, jako svět našemu podobný, ale s lidmi, kteří jsou jiní, kteří se můžou ukázat jen vybraným lidem. A jen vybraní lidé se k nim mohou dostat! Což mi dává námět na pokračování knihy! Smějící se
Co dál může ještě Druhý svět být..? No, on vlastně může být i tady na Zemi a nemusíme kvůli tomu cestovat přes 'půlku vesmíruu'! Ve starých dobách, trošku historie, ky se lidé domnívali, že je Země kulatá a zřejmě si i mysleli, že existuje jen Evropa, mýlili se samozřejmě, ale takovým druhým světem pro ně mohla být Amerika! Vlastně i teď pro nás může být! Oni tam za oceánem jsou vždycky trochu napřed...
A jak si tak těch 10 minut opakuju pořád dokola Druhý svět, Druhý svět, Druhý svět....Dochází mi, že Druhý svět může být cokoli. Pro staré lidi to můžeme být my, teeanegři. Nerozumí nám a my naopak nerozumíme jim. Můžeme bát takovým Druhým světem i pro učitele! Pořád je pro ně nepochopitelné, proč se neučíme! :)
Takže si myslím, že můžeme Druhým světem označit skoro cokoli, ne?
Mějte se hezky, držím palce ke všem testům a zkouškám :D!!!!!
Vaše CrazyB

Abych se představila!

18. října 2011 v 18:33 | CrazyB
Zdravím všechny blogery! :)
Na blogu jsem nová a jsem ráda, že tu jsem. Psaní mě šíleně baví, je to vlastně to jediné, co opravdu baví a nikdo mě do toho nemusí nutit! Jen kdyby toho času bylo víc...
Ovšem řekla jsem si, že aspoň třikrát týdně se pokusím něco napsat. Je úterý a tohle je vlastně můj první článek.
Ale abych napsala něco o sobě:
Kromě toho, že mě baví psát, ještě chodím na aerobic! J eto sice dvakrát týdně, což není moc, ale já už ho dělám od školky, takže uznejte, že je trochu normální mít ho plné zuby!! Ovšem, je to moje jediná aktivita, která mě ještě drží dál od tloušťky, za což jsem mu vděčná. Usmívající se
Mezi moje oblíbené předměty patří hudebka, celkem zeměpis (teď bereme ČR) a nakonec docela i čeština, ale spíš ta mluvnická část...
Moje vlastnosti jsou rozmanité, jsem hodně náladová a pak se to odráží i na mých článcích. Když jsem našetvaná, unavenám nebo rozzlobená, píšu o tragických a pesimistických věcech. Ale když jsem veselá, dokážu naopak psát očemkoli, kromě těch chmurných tématech!! Takže můžete lehce poznat podle článku, jakou náladu zrovna mám! Právě teď je to norma, nakloněná spíš k pořádnému výbuchu!!! = Škola už mi leze na nervy!!!

Myslím, že to je ke mě vše, teď už jen budu doufat, že se Vám moje články zalíbí a budete je rádi číst. Předem děkuji. :)

Vaše CrazyB

Rovnátka aneb ta tlačivá věc v mojí puse

18. října 2011 v 16:21 | kacalanka |  Kecy
Dneska jsem byla podrobena dukládné úpravě chrupu všeobecně známou jako nasazení rovnátek. Čekala jsem to horší. Skoro to nebolelo. Bolí to až teď. Mám fixní rovnátka na spodní patro, kvůli hranaté čelisti.

UPOZORNĚNÍ: Osoby ,které něchtějí mít děsivé sny z mého povídání, nechť si přečtou jiný článek.
Pozn. dělám si srandu

Minulý týden v úterý jsem od zubařky dostala gumičky, které měly roztáhnout zuby a udělat tam místo na rovnátka. Tady začínala moje odvykací kůra na žvýkačky. Ze začátku mi gumičky vadily a já jedla opatrně. Ke konci jsem o nich nevěděla a jedla bez problému. To samé při čištění zubů.

dyž jsem tam dnes přišla, vyndali mi gumičky a nasadili takové kovové kroužky kolem zubů.na jedné straně strašně tlačil a na druhé vůbec. za chvíli mi je vyměnili a dali podobné. Ty už jsou jen moje. hvilku jsem s nima ležela a sestřička mi přišla vysvětlit, co mám s rovnátkama dělat a jak je čistit.

Už mi měli lepit zámečky,ale nejprve jsem si musela vybrat barvu gumiček. Vybrala jsem si červené a zelené. Strčíli mi do pusy takovou plastovou blbost,kterou mi roztáhli rty.Potom přišla na řadu taková věc, vypadající jako injekce. I s jehlou. začala jsem se modlit k božíčkovi,ale zubařka mi tím udělala na zuby modré tečky. Cvilku to tam nechali a tomo takovou malou ,,bruskou'' začAli ty zuby čistit. Teprve potom mi zuby natřeli lepidlem. Na řadu mohli přijít zámečky. Zubařka je pokaždé přiložila k zubu a přitlačila. Byla to chvilička.

Chvilku jsem musela počkat, něž lepidlo uschlo. Následující chvíle trvaly snad několik týdnů. Sestřička mi takovou kovovou špachlí seškrabovala přebytěčné lepidlo ze zubů. Trvalo jí to snad roky! Zavřela jsem oči a přemýšlela. Asi po roce jsem je otevřela a ona byla tepve v půlce. Vrrr.

Na řadu se měl dostat drátek a gumičky. A s nimi samozřejmě bolest. Sestřička pokaždé protáhla drátek zámečkem a zajistila gumičkou. Jak se mi čelist stahovala, začalo to všechno bolet. Ani nevíte jaký jsem měla šok, když zvedla štípačky, takové ty větší kleště a strčila mi je do pusy, aby ustřihla drátek. Krve by se ve mě nedořezal. netrvalo dlouho a drátek byl na svém místě. Musela jsem ještě počkat na verdikt zubařky,ale ta to schválila a já mohla jít domů.ještě jsem dostala vos, pár dobrých rad. A s bolavýma zubama jsem odešla od zubařky.

To je můj příběh. teď sedím u notebooku a tlačí mě to v puse.

Nová blogerka!!!!

18. října 2011 v 15:09 | Kacalanka |  Kecy

Protože se Kaori-chan osvědčila, rozhodla jsem se přijmout další blogerku. Jmenuje se Bára a bude psát hlavně na témata týdne. Můžete se podívat na její blog www.oknizkach.blog.cz .

Barča má ráda Upíří deníky...... Doufám,že se jí budou nápady na články jen hrnout a že ze mě nezešedíví.
Bára alias CrazyB pro vás bude psát ve své rubrice. zatím je to rubrika Crazy a nejenomto.

Těším se na její články
Kacalan

Japonský pytllíci?!

15. října 2011 v 19:31 | kaori-chan
A to jsem jako já?Tak tohle jsem si prve myslela když jsem slyšela moji kámošku mluvit o lidech kteří podle ní mají japonsko rádi až příliš.To neznamená že když jste otaku tak jste divný!Jste zvláštní a to je hrozně cool.Nebo když píšete na blog,tak jste vlastně taky hrozně cool,někteří lidi mají talent a jediný co píšou je slohovka ve škole.Blogeři a blogerky jsou správný lidi.Nebojej se prosadit svůj talent.To je pravda.A ještě malé vysvětlení kdo je to otaku.Citováno ze časopisu který možná dostáváte do školy,Redwaye.
Manga závisláci
Japonci jim říkají otaku a hledí na ně s opovržením.
Typický otaku je mladý svobodný muž,který čte mangu,kouká na mangu,
sbírá mangu a všechny své peníze vráží do mangy.Z šílené lásky se rodí šílené
nápady:tokijský mladík se rozhodl oženit s komiksovou dívkou Mikuru Akashina.
Protože v Japonsku je to zakázané(zatím),zveřejnil na internetu petici,kterou
během týdne podepsalo více než 100 lidí.Mladík je přesvědčen,že se mu
podaří vzbudit pozornost vlády a prosadit změnu zákona.
Nebo jiný příklad:
Jiná mladá otaku zase na internetu vyhrožovala nejdřív sebevraždou,
poté vraždou rodičů.Důvod?Chtěli aby vyhodila všechny své mangy,které už zaplnily
tři místnosti.
text jsem trošku poupravila.
"Je úžasné být otaku,číst mangu,sledovat anime a milovat japonsko."
Kaori-chan(ten citát jsem vymyslela sama)

Pastelky aneb ta divná barevná věc

13. října 2011 v 19:06 | Kacalan |  Kecy

Pastelky


Snad neexistuje čech, který by nikdy nic nenakreslil pastelkama. Tenkrát, ve školce jsme seděli u stolečků a kreslili pastelkami občas i voskovkami. Fantazie pracovala na plné obrátky a vyšli z toho zelené holčičky s modrými vlasy, letající modré kočky a růžový pejsci. Znáte někoho kdo by to namaloval teď, vezmeme-li v potaz, že teď chodí do vyšších ročníků školy. Ale výhoda pastelek oproti vodovkám a temperám, je že když si tužkou načrtnete obrázek, tak si ho barvou, na které potřebujete vodu, můžete zničit nebo hodně změnit výsledný vzhled. Za to pastelkama můžete obrázek jen vylepšit a lehce si můžete rozmístit barvy a popřípadě přemalovat. Taky se dají na sebe dávat barevné vrstvy, které vytvořit nový odstín.
Jedinou chybu vydím v tom, že se špatně pastelky gumují. jak to píšu , tak mě napadá další nevýhoda. Musí se strouhat a často se lámou. Nemám zrovna radost, když strouhám pastelku a tuha se zase zlomí. No a končí to tak, že strouhám a strouhám a strouhám až ostrouhám několik centimetrů a z pastelky mi zbyde třeba jen centimetr. Protože mám malé pouzdro, tak nosím do školy takové ty malé trojhranné pastelky. Už mi několik barev chybí,ale i tak mám pořád málo místa. Nic tam nemám a pořád je to moc. ;) Jinak maluju nejradši tužkou,ale tam neutrální šeď je u většiny obrázků taková nijaká a deprimující.
Občas mám tak špatnou náladu, že vezmu pastelky a kreslím šílené věci. Naposled mi z toho vyšel obří pes s malýma velbloudama a na poušti. A přitom ho ohrožovala černá kočka. kamarádky mi říkali, že je to pěkné,ale že to nechápou. Já to taky nechápala,ale podvědomě se mi ten obrázek strašně líbil. Zkoumala jsem, jak mě to mohlo napadnout ,ale nepřišla jsem na to. Kamarádky se divily té velké změně mé nálady,ale prostě jsem si namalovala velblouda a bylo po špatné náladě.
Ale někdy je den, kdy se snažíte obyčejnou tužkou namalovat to, v čem jsem si jistí, že to umíte nakreslit skoro profesionálně a ono se to nedaří. V takové dnu bych radila malovat jen jeden typ obrázků. Prostě čmrkat a namalovat třeba duhu přes celý papír. Vyjde z toho nejspíš pruhovaný papír,ale volba barev je jen na vás. může to být tmavá duha jen z tmavě modré, zalené atd.
Můj článek se trochu protáhl a nevím jestli se vám líbí,ale je psaný z mých myšlenek

Kacalan