Listopad 2011

mám narozky:))

18. listopadu 2011 v 12:25 | kaori-chan
Mám narozky:))A tohleto je má narozeninová písen:))
http://www.youtube.com/watch?v=cMg5cQd5f50
musíte si to zkopírovat do prohlížeče,jinak to neuvidíte:))

Team iluminate

13. listopadu 2011 v 16:35 | Kacalan |  Kecy
Pokud máte náladu na video, které za těch pár minut stojí, určitě se podívejte na Americkou taneční skupinu Team Iluminate.
Povětšinou nedělají nějaké extra kousky,ale provedení je úžasné.


Vystupovali v Amerikans Talents.
První je přímo z tama. Doporučuji dokoukat celé.


druhé video je na písničku Bad Romance od Lady Gaga. Taky úžasné

těším se na vaše názory.
Kacalan

Nemožné? To je...

8. listopadu 2011 v 20:11 | CrazyB
..všechno!
Ne, dobře, tak všechno úplně ne! Třeba to, že dokážu otevřít ledničku, vybrat si jídlo a najíst se. To opravdu těžké není. Ovšem těžší už je, jít se zvážit a zjistit, že mám dvě kila navíc a potom celý den nejíst...To už je "nemožné"!
Stejně tak je nemožná spousta dalších podobných 'obyčejných' věcí. Ale proto jsem si neřekla, že budu na téma týdne psát!! Bylo to něco "nemožnějšího"!

Můj příběh se odehrává cestou domů, když už je tma, zrovna mě kamarádky doprovodily k polní silnici, která vede k mému domu. Neposlouchám písničky, jen si tak jdu se skloněnou hlavou a přemýšlím, jaké by to bylo, být nějak výjimečná.
Já vím, kýčovité přání, ale pro mě je to prostě nemožné! Když už se snažím nějak vyčnívat z davu, někdo mi to dokáže překazit. Napříkald spolužáci! Jsou to všichni takový davový typ!

Já jsem prostě jiná. Jak chováním, tak vzhledem! To je každý, já vím, ale já prostě nedokážu přijmout to, že se oblíkám stejně jako ostatní. Že se chovám jako ostatní jenom proto, abych měla kamarády! Přispůsobuji se a nebaví mě to!

Přemýšlím, myslím na svou knížku. Na upírky, co se v počítači zatím seznamují sami se sebou a já už je mám v hlavě rozhádané, rozejité, ublížené, znovu shledané... Přemýšlím nad tím, jaké by to bylo, kdybych se umístila v soutěži o nejlepší Urban Legends na nějakém z prvních 30 míst a můj příběh byl zveřejněn ve společné knize. Chci, aby to vyšlo, ale pochybuji..

Ach! Proč se pořád tak srážím? Je to opravdu tak nemožné? Je pro mě vážně nedosažitelné zveřejnit svou knížku, vydat ji?!
Pro mě je tolik věcí nemožných...Mohla bych možná sepsat seznam...

Vydat knížku
Dostat se na gympl
Změnit styl (konečně si jet to svoje, bez následků)
Najít si kluka
Dostat se na vysokou
Mít spoustu skvělých přátel
Zažít bezvadné akce
Stát se psycholožkou
Vydat další knížku, zaměřenou na něco vážnějšího
...bla bla bla

Byla bych tady hoodně dlouho!
Fajn, teď si o mně myslíte, že jsem blázen!
Ani jsem si nečetla články na téma týdne od ostatních, takže se asi hodně liším..:)
Nevadí, přeberte si to (mě) jak chce. Já mám své "nemožné". Já to vidím takhle.

Mějte se krásně, ať Vám vyjdou všechny vaše sny, ať si splníte všechna svá "nemožná" přání! ♥

Vaše CrazyB

Krokoměr

7. listopadu 2011 v 19:57 | Kacalan |  Kecy
Dnes jsme konečně dostaly naše krokoměry.
Co to je? Takový malý černý přístroj, který máte celý den připnutý na kalhotách.
Ráno to vynulujete a celý den nosíte. Sundává se to akorát do vody. Počítá vám to kroky, kilometry a spálené kalorie.
Od nás ze třídy máme většina holek krokoměry. Kluci nabídku nedostali,ale možná jim to ještě dovolí.
Podle průměru třídy jsem asi uprostřed. Jedna kámoška mívá o pár tisíc míň , protože celé dny sedí u Pc her.
Za to druhá spolužačka mě i v ten nejvytíženější den o pár tisíc předběhne. Zatím se moje kroky pohybují mezi 7 - 12 tisíci kroky. ale každým dnem jich ubívá, divné. Ale ti fyzicky náročnější dny tohoto týdne mají ještě přijít, tak uvidíme.

jen tak pro zajímavost mě do konce počítání kroků čeká tréninku na ZUŠce, sportovní soutěž a volleybal. A není to každé v jiný den. Jo a ještě jsem zapoměla na celkem tři hodiny tělocviku. Respektivě dvě + hodina sportovek zítra na 7 hodin.
Možná je ještě doženu.
Krokoměry vřela doporučuju. Aspoň jsem zjistila, jak málo se hýbu a to jsem si byla jistá, že jsem hyperaktivní a budu mezi nejukrovanějších krokovaček. :D

takže doporučuji a držte pěsti
Kacalan

Úsvit. Kapitola 2., část 4

7. listopadu 2011 v 18:36 | CrazyB
Už 4. část! No jo, už se blíží konec 2. kapitoly ;)...

Své poslední slovo Angee zdůraznila natolik, že už se Caroline neudržela. Napřáhla se a vlepila jí obrovskou facku, až to jí samotnou zabolelo. Pak si uvědomila, že se na to všechno dívá i Ruth, která se až teď ozvala.
"Tak dost! Dost! Caroline!" Ruth se na ní vyčítavě podívala a běžela k Angee. Ta se ještě pořád držela za tvář a byla skloněná dolů. "Jsi v pohodě?" Angee zakývala hlavou na souhlas a podívala se na Caroline. Tu zřejmě zamrzelo, co udělala, ale snažila se to dávat co nejméně najevo. Jen se dívala na svou zraněnou kamarádku a telepaticky jí říkala, že si stále stojí za odchodem z města.
"Jestli to chceš vědět, máš vážně sílu." Angee si otřela kapičku krve stékající od levého koutku úst. Zasmála se, spíš žalostně, a dodala: "A pokud si za tím opravdu tak stojíš, odejdeme!" Čekala vítězný pohled v Carolinině tváři nebo aspoň očí, ale nic takového se nestalo. Car stála pořád na samém místě, s tou samou tváří a ani se nepohnula. Ruth udělala pár kroků blíž k ní, ale Caroline stále nic. "Caroline?" Blížila se pomaloučku blíž a blíž. Tohle přišlo už i Angee divné! Jindy mohla Caroline v pohodě číst myšlenky, dostala se do její hlavy tak snadno, ale teď to nějak nešlo vůbec. Ať se snažila jakkoli, jakoby se Car obestavila vysokou bránou! Nebo aspoň své myšlenky. Když už se Ruth blížila opravdu blízko ní, pak teprve promluvila: "Už se ani nehni!" A při tom se pořád dívala před sebe. Ani se na Ruth nepodívala, nepohnula se, a proto tak Ruth učinila taky. Ale Angee ne.
"Co se děje Car?" Její hlas vyzněl netrpělivě. Caroline se opatrně otočila na levou stranu, podívala se do lesa a skoro nedýchala.
"Něco tam je." Její tajemný hlas snad chytil i ozvěnu, nebo to možná dělala ta nehýbající se scéna, ale bylo to děsivé. Ruth znervózněla.
"Hm, vážně?!" Angee se jí skoro vysmívala. Udělala asi čtyři korky blíž k lesu. Stoupla si naha mírně od sebe a dala ruce v bok. Pak se mírně předklonila a zakřičela. Nic se nedělo a tak to zkusila znovu.
"Haló!" Když se opět nic nestalo, podívala se s úšklebkem na Caroline. Ta na ní kulila vyděšené oči. Pak se přidala i Ruth, ale dívala se do lesa. To přišlo Angee divné a proto se podívala zpátky. Byla tam tma, a proto přimhouřila oči. "Opravdu to nevidíš?" Zašeptala Ruth. Angee už trochu točilo, že ona je jediná, která do lesa nevidí. A pak to ucítila! Ale ne nosem, myslí. Úplně jí to zaštípalo uvnitř hlavy. Bylo to něco jiného, úplně jiného, než cítila třeba u Caroline. Ucítila jakousi černou auru, či co, která se dobrovolně vzdávala její mysli. Projela jí myslí a ona si jí mohla celou prohlédnout. Slyšela křičící lidi, viděla hořící města, bylo to strašné! Pak uslyšela jemné šeptání. Výkřiky utichly a ona se snažila rozeznat, co se jí hlas snaží říct. Jenže pak utichl i on. To Angee znepokojilo, trochu se ještě přiblížila k lesu a vyhledávala tu cizí mysl znovu. A pak to uviděla. Ty velké zvířecí oči. Nazelenalé a strašidelné. Leknutím uskočila až téměř vedle Ruth, která i s Caroline stála jako přikovaná k zemi. Všechny tři se bály, ale ani jedna nespustila z té věci oči. "Pane bože, opravdu tam něco je!"
"Ššš. Jde k nám." Caroline vždycky uměla všechny vyděsit. Dokázala z každé bojovky, nebo bobříka odvahy udělat desetkrát větší zlo, než to bylo. Angee cítila, jak se Ruth celá klepe. Možná strachy, možná tím, že se nějak nepřirozeně rychle setměla a tudíž ochladilo. Ale Angee s nedokázala podívat ani na oblohu, prostě jen sledovala ty blížící se oči. Pak jakoby zaslechla Carolinin hlas ve své hlavě. Říkal 'Utečeme!'. Chtěla se na ní otočit a zavrtět hlavou, ale neudělala to, příliš se bála, že to něco v lese vyděsí a ublíží jim. Snažila se nabourat do jeho mysli, přečíst, co od nich chce, ale nešlo to. Najednou se Ruth přestala třást a udělala malý krůček dopředu. Angee ji chytila za ruku a chtěla jí zatáhnout zpět, ale Ruth se ostře ohnala a zdálo se, že snad i zavrčela. Obě se lekli, ale nenechali tam Ruth jít samotnou. Tak se Ruth dál pomalu přibližovala k lesu a Angee s Caroline šli za ní. Byli už skoro v lese, Angee se začala opravdu bát. Ve tmě už skoro rozeznávala celé rysy toho zvířete. Dlouhé nohy se mu tyčily do výše stojící na vysokém kameni. Jeho srst byla hnědá, pod hlavou trochu našedivělá. Mělo důležitý výraz na tváři. Nevypadalo to, že by jim chtěl ublížit, proto se všechny tři napjaté postavy zlehka uvolnily. Ale to neměly dělat. "Zavrčel!" Pošeptala Caroline Angee do ucha. Snažila se to ignorovat, ale pak jí do mysli přistála otázka od Caroline. 'Je to ta věc, co si myslím?' Na to Angee mohla jen zakývat. Byla si tím sto procentně jistá! Určitě je to…Ta srst a ty oči. Tuhle rasu přece pozná!

Vaše CrazyB

Za oknem

7. listopadu 2011 v 18:28 | Kacalan |  Rýmy od Kacalanky
Další z mých školních rýmovaček. Napsáno při nudné hodině dějepisu.

Úsvit. Kapitola 2., část 3

4. listopadu 2011 v 13:29 | CrazyB
Třetí část! ;-)

"Co podle tebe máme dělat?" Už to nevydržela a zeptala se. Ruth zarazila pohled na Caroline. Také chtěla slyšet odpověď. Když Caroline zjistila, že se na ni dívají obě dvě, zpanikařila, nadechla se, ale nic neřekla. Pak se podívala na Angee. V očích měla jedno velké 'PROMIŇ' a řekla: "Musíme odejít z města."
Na mýtině se najednou rozhostilo ticho. Ale vůbec nebylo podobné tomu předešlému, tohle bylo hluboké a zdálo se delší. Nikdo nechtěl uvěřit tomu, co zrovna Caroline řekla. Vlastně sama Caroline tomu nemohla uvěřit! Opustit město? Angee ztuhlo celé tělo a snad i mozek, protože nemohla vůbec přemýšlet. Dívala se do prázdných očí Caroline a snažila se přečíst aspoň sebemenší vysvětlení. Jenže pak si vzpomněla na tu situaci na střeše. Jí samotnou přece také napadlo, že by měli město opustit. Že by to možná bylo nejlepší pro ně pro všechny. Ale to bylo tam nahoře, tam zpanikařila a vůbec nepřemýšlela realisticky. Jenže to, co Caroline řekne, za tím si bude stát, ať už namítají jakkoli. Tahle situace byla tak nepříjemná, ale ani jedna z nich neměla tu odvahu ji přetnout. Mlčeli a dívali se z jedné na druhou. Opustit město. Tahle dvě slova se zdála jako tisíce nožíků do srdce, a nejen Angee, ale všechny tři je cítili. A pak se Caroline konečně podívala na Angee a nechala své myšlenky téct volně ven. K velkému překvapení v nich nebyla lítost, pocit strachu z nového světa, ani nic takového. Byla natěšená, kdy se její vyslovená věta konečně stane skutečností. Chtěla odjet a chtěla to udělat co nejdříve. Angee se na to nemohla dívat! Ruth nic neviděla, neměla tu možnost do Carolininých očí pohlédnout. Angee vstala a rozhodně vykročila přímo k Caroline.
"Jsi zlá! Nechápeš to! Narodila ses tu, stejně jako Ruth a ty to chceš všechno zahodit?! Chováš se jako..jako…" Angee nemohla najít ta správní slova pro vystižení toho, jak se Caroline chová! Vlastně jedno označení našla, jenže věděla přesně, co by jí na to Car řekla. Protože to označení by vystihovala přesně to, co právě teď jsou.
"Jako nestvůra?" Zeptala se Caroline triumfálně. "Zvíře?" Udělala jeden krok blíž k Angee a dala si ruce v bok. Byla tak blízko, že Angee skoro cítila její dech na svém obličeji. "Protože to my jsme, jestli sis toho ještě nevšimla." Měla stále svůj klidný, leč výhružný tón hlasu. Vždy naznačoval, že brzy Caroline vybouchne. Jindy se toho Angee bála, ale tentokrát vůbec ne! Byla tak rozčílená, že jí bylo úplně jedno následků.
"Ne, Car, my ne. To ty!"

Vaše CrazyB

Naruby 2

2. listopadu 2011 v 18:46 | kacalan |  Rýmy od Kacalanky
Ps: vymyšleno teď narychlo u Pc. Něco mě bolí! Že by básnické střevo? Jo, střevo prý jsem! Ale básnické? Tož to nevím. Posudtě sami.

Úsvit. Kapitola 2., část 2

2. listopadu 2011 v 17:59 | CrazyB
Druhá část, druhá kapitola

Jenže zatím sedíme pořád u lesa a dumáme nad tím, kde a jak vlastně začít. Já navrhuji prozkoumat všechna tři místa, kde jsme byly zavražděny (je fakt hrozný to psát) a hledat tam nějakou stopu. Třeba večer, až tam nikdo nebude. Ale Ruth tvrdí, že místo, kde jsem měla autonehodu, bude hlídané i večer a že u baru, kde se to stalo Caroline, bude spousta lidí a zatáčkou do River streets jezdí hodně aut. Všude nás tak může někdo zahlédnout.
"Ale něco přece musíme dělat!" Caroline zvýšila hlas, tudíž nebyl k přeslechnutí. Angee zvedla hlavu, aby zkontrolovala situaci. Ruth seděla pořád na svém místě a měla ve tváři vyčítavý pohled. Tenhle pohled nasadí vždycky, když si z ní někdo dělá legraci, nebo když jí někdo nevěří, nebo když lže. Caroline měla svůj obvyklý bojový postoj. Stála našikmo od Ruth a měla ruce v bok, což značilo, že jí zřejmě nechce Ruth poslechnout.
"Já vím, jen říkám, že musí být ještě jiná možnost." Snažila se jí to Ruth vysvětlit.
"Jo? Tak jaká?" Teď už byl Carolainin postoj spíš otravný než bojový!
Ruth očividně žádný nápad neměla, takže jen sklonila hlavu a mlčela. V pravé ruce žmoulala trávu a tou levou trhala další stéblo. Po chvíli se už Caroline uvolnila a sedla si na zem. Měla na sobě krásný bílý džíny, jindy by jí vadilo, že si je ušpiní, ale teď jí to bylo zřejmě úplně jedno. Byla naštvaná, Ruth uražená a Angee musela dokončit dnešní záznam v deníku.
Jenže nemáme jiný návrh, takže buď nebudeme dělat nic, nebo tohle. Právě teď bych se raději přikláněla k té první možnosti. Pořád mě bolí celé tělo. Schovám tě tedy, milý deníčku, zpět do tvé skrýše a na chvíli si lehnu, i když vím, že stejně neusnu! Ahoj zítra
Angee zaklapla sametově modré desky svého deníku, tentokrát definitivně. Schovala ho do prohloubeniny pod kamenem a podívala se na hluboce zamyšlenou Caroline a přemýšlela, co se jí teď asi honí hlavou. Možná přemýšlí nad nějakým dalším plánem, co a jak dělat. Snažila se jí dostat do hlavy, aby aspoň z poloviny věděla, co si myslí. Ale Caroline je nedostupná, tak, jako vždycky! Proto z ní odvrátila svůj pohled a podívala se na Ruth. Pořád trhala a žmoulala jedno stéblo trávy za druhým a vypadala zničeně! Byla zničená. Je to celkem slabá osobnost. Už toho na ní bylo moc. Nejdříve proměna, pak vylévání citů a nakonec hádka. Nikdo z nich se nechtěl hádat, ale v téhle situaci měla každá jiný plán, jinou strategii. Ruth by se nejraději ztratila ze světa, Angee by chtěla využít své detektivní schopnosti a pátrat na místě činu, no a Caroline…Co vlastně chtěla Caroline? Jakoby na to samé myslely všechny tři najednou. Podívali se na sebe, ale pořád mlčeli. Ruth přestala trhat trávu a tázavým pohledem se dívala střídavě na Angee a Caroline. Angee vydíravě sledovala Caroline a ta se dívala na ni. Jen chtěla, aby Angee mlčela.

Vaše CrazyB

Labutě

1. listopadu 2011 v 20:43 | Kacalanka |  Rýmy od Kacalanky

Ps: zase výtvor ze školy. Takže nicmoc.


Labutě

Na rybníce přistála labuť,
napila se a čekala.
Mamka mi řekla nebuď,
nebuď jako malá.

Ale já ji chtěla,
jako nic na světě,
Ráda jsem měla,
tyhlety labutě,

Bílá pera a krk dlouhý jak věž,
zamává křídla a je pryč dříve než,
stačíš říct švec.

Mít doma labuťátko,
to by bylo úžasné,
to je jiné než mít kuřátko,
takové neobvyklé.

Až by vyrostla,
vyletěla by do nebe,
a pak se vrátila,
k milované osobě.



Osobní názor: Začátek ušel,ale konec nic moc.



Naruby

1. listopadu 2011 v 20:08 | Kacalan |  Rýmy od Kacalanky
Ps: vymyslela jsem to dnes ve vyučování. Není to moc dobré,ale snažila jsem se.