Listopad 2012

Bez keců, lenost je kurva!

27. listopadu 2012 v 18:22 | Kacalan |  Krize pubertálního věku
Někdy mám chuť přestat chtít...


Vlak aneb trapná slohovka jedné zoufalé deváťačky

8. listopadu 2012 v 21:55 | Kacalan |  Krize pubertálního věku
Vlak

,,Vstávej!" křičela Jennifer často přezdívaná Jen. Avšak osoba ležící vedle ní se jen protáhla a s odfrknutím se otočila na bok. Ale Jen se jen tak nevzdala a s poskakováním po posteli budila svou kamarádku.
,,To už je ráno?" zeptal se s mžouráním ten věčný ospalec.
,,Dělej, za třičtvrtě hodiny nám jede vlak!" Tina jen nečinně pozorovala svou aktivní kamarádku, která se přehrabovala ve skříni, aby si nakonec stejně na své hubené nohy natáhla své oblíbené riflové kraťasy. Otočila se a spozorovala Tinu stále zahrabanou v peřinách. Stačil však jeden zlověstný pohled a osoba s účesem alá lev konečně vstala a dezorientovaně sebou zmítala po pokoji. Ale i přes první neaktivitu to byla právě Tina, kdo pospíchal na nádraží a popoháněl svou pomalejší společnici. U velké tabule s příhodným číslem šedesátdevět stála drobná blonďatá dívka s roztomilým kloboučkem na hlavě. V náručí držela podivně vyhlížející taštičku velikosti menšího kufříku. Děvčata došla až k této dívce a vedle jejího batohu spustily další tašky a batohy. Z one podivné tašky vystrčila hlavu krásná zrzavá kočka a obě nově příchozí pozdravila sladkým zavrněním.
,,Ahojky Harry," pozdravila Jen kočku, která se opravdu jmenovala podle britského prince. Podrbala ono roztomilé stvoření na hlavě a to slastně zatáhlo hlavičku do bezpečí svého pelíšku. Blondýna Em se rozzářila a na přivítání obě kamarádky i přes protest Harryho objala.
,,Dámy, máme deset minut, co budeme dělat?" zeptala se věčně usmívající se Jen a rozhlédla se po prázdném nástupišti. Byla polovina prázdnin a proto nebyl důvod, aby se tu někdo objevoval. Jedinou živou bytostí byl vetchý stařeček sedící na jedné z laviček. Pozoroval je vodovýma očima, jakoby věděl, že něco není v pořádku. Deset minut uplynulo jako písek v přesýpacích hodinách, ale vlak se neobjevoval. Když konečně spatřily přední nápravu v zatáčce, byl čas se radovat. Začaly sbírat svá početná zavazadla. Ten stařeček podle jejich vzoru sebral noviny a zvedl své křehké tělo a kráčel k nim. Svůj krok vedl přímo k jejich malé skupince. Už to vypadlo, že do nich vrazí, když prudce změnil směr, obešel je a doslova naskočil do otevřených dveří vlaku. S překvapenými obličeji nastoupily i dívky a hledaly volné kupé. Jedno takové přece našly a namáhavě nastrkaly všechna svá zavazadla pod sedadla. Po těžké práci se svalily na sedadla a vzrušeně diskutovaly o svém cíli cesty. Čekala je dlouhá cesta za vysněným dobroudružstvím. O několik desítek kilometrů dál je čekal příjemně vypadající kemp s jejich přáteli. Tam měly dívky strávit krásné dva týdny svých prázdnin. Všechno bylo tak růžové, až se něco muselo pokazit.
Na dveře od kupé se ozvalo zaklepání. Tiché a nenápadné. Dovnitř vstoupil onen slabý muž z nádraží.
,,Mohu si přisednout?" usmál se bezzubým úsměvem a bez odpovědi se posadil na poslední volné místo. Neustále je pozoroval svými malými očky. Nikdo nic nekomentoval, ale nikomu se nelíbí být stále okukován. Tinina výbušná povaha moc dlouho nevydržela a dívka se utrhla na milého staříka.
,,Co si o sobě myslíte? Nečumte laskavě na nás!" Stařík na ni udiveně pohlédl a oči se mu zaplnily slzami.
,,Je mi vás líto slečny." S těmito slovy se zvedl a spěšně vyběhl z kupé.
,,To jsi to vyřešila!" osopila se Jen na svou rozzuřenou přítelkyni. Beze slov se usadily zpět do svých sedadel a nevšímaly si Harryho, který poplašeně mňoukal. Netrvalo dlouho a všechny dívky pod náporem brzkého vstávání usnuly a nechaly se kolébat mírným poskakováním vlaku.
První, kdo se probudil, byla Em. Mžouravě se rozhlížela po kupé, které osvětlovalo pouze mlhavé světýlko ze stropu. Venku bylo šero. Poplašeně se podívala na svítící digitální hodinky položené na stolku a oddechla si. Ve vlaku byly teprve hodinu z konečných tří. Ale nemohla pochopit tu tmu venku. Schválně otevřela okénko a vystrčila blonďatou hlavu ven. Opravdu se nenacházeli v tunelu, ale uprostřed krásné zelené louky, která i v tomto příšeří vypadala kouzelně. Z okénka posledního vagónu někdo vystrčil hlavu. Ve větru se zaleskly dlouhé slepené vlasy. Em nemohla dohlédnout té osobě do obličeje, ale než se stihla pořádně rozhlédnout po vlaku, silný proud větru ji doslova hodil zpět do kupé. Přesněji řečeno na jeho podlahu. Harry se lekl a vyskočil ze své tašky přímo Jen na klín. Ta se také vyděsila a spadla ze sedadla. Celá ta mela probudila Tinu, která se po prvotním šoku zkroutila v záchvatu smíchu.
,,Co tu provádíte?" smála se. Pak si ale všimla tmy, která zahalovala nejen krajinu za oknem, ale i chodbu. Celý vlak ztichl. Jak se říká, i špendlík by bylo slyšet dopadnout na zem. Ale ticho protnuly ostré, ale pomalé kroky po chodbě. Blížily se jejich směrem. Zkuste třem vyděšeným dívkám vysvětlit, že se nemají čeho bát. Nejde to. Jen se jen pomalu svezla na podlahu a objala zbylé dívky. Čím se kroky blížily, tím se strach a třas jejich těl zvětšoval. Ve skleněné výplni dveří se objevil stín. Avšak když nastal okamžik, kdy se celá osoba měla zjevit ve skle, světlo v kupé společně s tím na chodbě se divoce rozblikalo. Osvětlovalo děsivou postavu za sklem. Obličej měla zakrytý černou kápí, stejně jako celý zbytek těla. Jediné, co bylo vidět, byly dlouhé, mastné vlasy černé barvy. Pak světlo zhaslo úplně a jediným zdrojem světla zbyly svítící hodinky na stolku.
,,Mozkomor!" vykřikla Jen jako v jednom z dílu Harryho Pottera, vyskočila a rozběhla se přímo proti němu. Celou dobu vykřikovala: "Expecto patronum" a stále utíkala. Za normální okolností by vlak naplnil smích, ale strach je zkrátka silnější.
Zahalená osoba se otočila zpět k třesoucím se dívkám.
,,Vypadněte z tohoto vlaku! Okamžitě!" S tímto velice hlasitým příkazem se postava otočila a dál kráčela vlakem. V kupé 2C se ozvalo oddechnutí. Ale světlo se nerozsvítilo. Dívky pouze němě zíraly do tmy, neschopny pořádného pohybu. Vlak začal zpomalovat. Skřípění brzd protnulo nepříjemné ticho. Po celém kupé sama cestovala zavazadla a s rachotem se hromadila u jedné ze stěn.
,,Jdeme pro Jen," promluvila Em a zvedala se s Harrym v náruči z podlahy. Tina se k ní přidala a společně procházely temnou chodbou vlaku.
,,Běžte pryč! Pryč!" ozývaly se tlumené hlasy ze všech stran. Pak sebou vlak nebezpečně trhl a stěny se klátily z jedné strany na druhou. Děvčata se zmohla jen na výkřik.
Jen v tom vlaku už nebyla. Ve strachu vyběhla ze stojícího vlaku a padla tváří do vlhké trávy. Po čtyřech lezla několik metrů od vlaku a poté udýchaně lehla a už se nehla. V tom se vlak znova rozpohyboval. Avšak nepohyboval se dopředu, ale kolébal se ze strany na stranu. Čím dál více. Jen zvedla hlavu a s očima vykulenýma pozorovala až nebezpečně chovající se vlak. Ten se převrátil. Opravdu. Skutálel se ze svahu a padal dolů.Jen vyskočila a běžela k okraji. Ještě zahlédla pomlácený vlak před tím, než ho začaly olizovat plameny. Stála tam u okraje a z očí jí tekly slzy. Mírně zvedla hlavu a svým zrakem zakotvila na protějším kraji rokle. Stála tam ta v černé kápi a i ona se dívala dolů. Jen se naposled podívala dolů. Poté usedla na okraj rokle a složila hlavu do dlaní. Slzy jí zaplnily oči a ona nevědala jak dál.

Pozn. Jen čekám, co bude říkat češtinářka... :D