Leden 2013

Kov.... "kamarád"

21. ledna 2013 v 11:30 | Kac. a Andy |  Mé okolí
Máte někdo "kamaráda", který je něčím trošku víc? Právě sedíme ve škole, za prapodivným počítačem snad z druhé světové, ve dvou a snažíme se zabít čas zbívající do konce hodiny...
Jedna z nás, ta starší, prsatější a blonďatější, má milovaná Andynka, ví, jaké to je. Nejhorší je, že za všechny vždycky můžou ti mladší tupouni... -_-
dfghfsddrghtzerdcfh Ne, vůbec tady té osobě, která mi zužffrrhzzýžžttžrřýáizufe ( zuřivě) mlátí do klávesnice, nehrabe :D :D její ehm... ehm.. "přítel", o rok a půl mladší kluk, skrývající se za příhodnou přezdívkou "Kov", není zrovna člověk na dlouhodobé chození... Popravdě se podle mého kromě dvou letních táborů viděli jen párkrát v létě a poté s obrovskými mezerami... jen párkrát.
Za tu krátkou dobu ( potkala jsem ho cca 3 krát na koupáku a 4 hodiny na jednom z táborů) se mi stihl vysmát, posadit se svou chlupatou prdelí na hlavu, plivnout po mě vodu a ukázat mi svou "okouzlující" jizvu po kusu ztvrdlého chleba... -_- aspoň že když jsem jim dělala křena v kině, na děsivém hororu Paranormal Activity 4 (4!!!! já, srab století -_- ._.) se mě nezkoušel utopit :3 :D Zato mi křečovitě svíral stehno ( nedělejme si naděje, visela jsem mu jako klíště na bicepsu O:) ) a pištivě "pičoval" na celé kino. Ano, je to naprosto normální vztah... ách...
jen by mě zajímalo, co se bude dít, až s ním nebudu jen pár hodin, ale celý týden na lyžáku v kuse... lidi, ten mě snad ojede přímo na svahu O:) nebo že by tebe? Aničko? O:) :DDDD
Tvá milovaná Kac :*

Ale na mou obhajobu: kdo by si natahoval své "sexy" průsvitné plavky přes velmi chlupatý ( jak jinak to říct slušně :D) obsah kalhot, který nebyl zase tak velký? Jednoduše... je to kokot!!! ( s velkým K, prosím :3) Takže... Kokot! :3 :D Káťa retard a já POUZE vyšinutý blázen! ( A nemůžu být letadlo? :D... Fájn, jsi i letadlo :D.... Hurá! I am letadlo :33) * následuje hádka o to, kdo je letadlo :D* ( Já! Ne, já! Sakra, já! ... :D ) SOS! Kdo je teda letadlo? :D
Fájn, budu větroň a obyčejné letadlo necháme Katuššššce!
A chudák Kov...


With the love.....
Ann ( takové to divní americké) Kate
/ číst "en end kejt", Děkujeme :D/
Ps: Hrabe vám? Přijďte k nám! tři jedničky padesát :3

Z deníku pisálka - 1.Chaos!

18. ledna 2013 v 20:18 | Kacalan |  Z deníku pisálka


Za slupkou opovážlivých keců a chvály, která pramení z mých vlasních úst, se skrývá nejistota a zmatek. Nevím, jak pokračovat.
Na jednu stranu jsou mé postavy v knize živé a mají vlastní rozum, který se si ce velice často podobá mému, ale to k tomu patří. Kdybychom do postav nedávali kus sami sebe, nemohli by čtenářům ožívat před očima a upoutávat pozornost na zdánlivě nedůležité detaily. Ale jen na první pohled nepotřebné.
Ale když se na to podívám z jiného úhlu, vidím nezajímavé lidi, kteří se vyskytují v ohraném ději. Nemám zdání, jak vyřešit situaci, kdy jsem v úzkých. Vím sice, jak bych chtěla pokračovat, ale blok, který mě zastavuje a nutí do dalších slepých uliček, je stále silnější. V takovýchto chvílích pomůží přátelé, hrnek úžasné kávy a něco extrémně sladkého, z čeho se mé faldíky na břiše jen zvětší. :D
Ale k povinnostem spisovatele psaní patří. Pokud někdo spisovatelštinu myslí vážně, nesmí ji brát jako umění, ale jako práci, kterou provádět musí a nesmí si říct, dneska tam nejdu.
Kdo si toto uvědomí a má tu vůli, je na nejlepší cestě k dopsání knihy a případnému úspěchu. Jen je složité se k tomu dokopat a psát i přes nepříjemnosti a nepříznivé podmínky.
Je deset večer, jste unavení a ráno vstáváte brzy? Nepovolujte, sedněte k počítači na blbou půlhodinu a vypište se z myšlenek. Zaprvé vám to pomůže dopsat dílo, zadruhé udržet múzu na uzdě, ale taky to krásně uklidní a skvěle se spí po dobře odvedené práci.
Nemusíte napsat doporučených 3600 znaků/den, ale odstavec či dva taky nejsou k zahození. Dobré něco.
To mi připomíná... měla bych jít psát... :D
A jak je to u vás? Máte tu vůli?

Jak jsem potkala paní Múzu...

18. ledna 2013 v 19:37 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Člověk se někdy dostane do situace, kdy si připadá jako největší idiot, který kdy spatřil světlo boží. Možná je to jen ohrané klišé, ale je na tom neskutečně pravdy!
Někteří lidé se zavřou před celým světem a odmítají jakkoliv kontaktovat své známé či blízké. Jiní si zlost a vlastní pokání vybíjejí na ostatních a často se tím dostávají do jen těžce řešitelných problémů. V další řadě lidé propadají depresím, či se jen marně snaží dostat z ostatních pochvalná slova, která jim srdce zahřejí.
Avšak málokdo má tu vůli začít něco dělat a dokázat nejen sám sobě, ale i celému světu, že za něco stojí.
Normálně bych spadala do jedné z předních skupin, ale stačila jedna povánoční deprese, lépeřečeno den před Silvestrem, a má úspěchuchtivá dušička začala spřádat plány.
Cítila jsem se méněceně, jako naprostý lúzr. Ale... pak se zničehonic objevila múza a věnovala mi svůj pověstný polibek na čelo. Hlava se mi zamotala pod náporem nápadů a já jen stěží vnímala lidi kolem sebe.
Nebyl čas na dřepění u svítícího monitoru, jehož přítomnost mě dováděla k šílenství. Ale příběh se ještě v mé pubertální hlavě nerozležel natolik, abych byla schopna začít.
Když se mi však v mírné kocovině povedlo 1.1.2013 vstát, byla jsem si jistá. Ten den jsem se přihlásila do internetového kurzu Reného Nekudy a s očekáváním otevřela práznou stránku ve Writteru. Bl šok, jak málo chuti jsem měla najednou psát. Podle velkých spisovatelů závisí celá kniha na jednom. Na každodením psaní. POkud mám vážný zájem knihu dopsat, měla bych denně napsat minimálně dvě normostrany ( 2x 1800 znaků) a nevynechávat.
Ze začátku se mi zdálo trapné, jak všude psali články, jak se spisovatelům psát nechce. Já doslova hořela nedočkavostí, když jsem nemohla sedět u počítače.
Pak začala škola a já začala chápat stavy, kdy jsem přišla unavená a psát se mi nechtělo.
Prostě jsem odmítala všechno možného, ale vždy se nakonec dokopala k psaní a pokusila se něco, ať už jakkoliv trapného, sepsat.
Nejhorší je, že jsem odjakživa noční tvor a můj pubertální mozek se proboudí až kolem desáté hodiny. A ono denodenní chození do postele po půlnoci a vstávání v šest není zrovna v pohodě. Potom usínáte uprostřed matiky a nemůžete s tím nic dělat...
V současnosti mám rozepsanou 4. kapitolu a jedu dál. Teď ale ještě nejspíš zahraju hru a možná se pak donutím sepsat pár řádků. To už bych mohla mít mozek vygumovaný a neřešila trapné otázky, probíhající mou hlavou.

A co vy? Jak se s takovými stavy vypořádáváte vy? :)