Březen 2013

Zpátky do vzpomínek

30. března 2013 v 15:04 | Kacalan |  Krize pubertálního věku
Dnes! Přesně dnes jsem zabrousila do tajemných koutů své mailové schránky a zdrceně mazala reklamy. Mezi nimi byly i kdysi natěšeně očekávané maily od jedného kamaráda. Člověka, se kterým nás svět znal jako "bráchu a ségru". Spolužác, jež si byli velice blízcí. Asi tak. Pak si však našel holku, která mu začala kecat do života. Zakazovala mu kamarády, koníčky... nakonec ovládla celou jejich rodinu a on byl naprosto od nás odpotán. A to se ještě diví, že ho na školní chodbě nehodlám pozdravit, když mě stokrát ignoruje a po stoprvní by méžná odpověděl.

ANo, dneska jsem rozklikla jeden jeho mail a s odhodlání začala psát. Psala jsem o chvílích, kdy jsme jako malé děti z páté třídy trávily čas u internetu a psali si maily. Ale taky o chvílích téměř před rokem a něco, kdy jsme chlastali kafe či pivko, hráli karty - já ječela, když mi někdo v kvartetu vzal lva- házeli po sobě mraženou kukuřici... prostě toho bylo moc. Dalo by to na minimálně dva A4. Těď začínám mít neblahý pocit z toho, že jsem si něco takového vůbec dovolila. Byl to přecon, kdo mě "žádal" o to, abych mu nepsala SMS, nekontaktovala ho na FB, neozvačovala ho ve statusech.

Chci vidět tu odpověď, protože konečně bych mohla mít jasno, Ale jestli se hodlá zase přetvařovat, popadnu bejsbolku a vážně z něho půjdu udělat ražničí -_-

Rrrr...

24. března 2013 v 1:11 | Kacalan

Je jedna ráno, právě jsem dokoukala Prci, prci, prcičky 1 (ano, jsem tak zaostalá, že se to celé dostalo ke mě až teď :D) a nějak jsem se zamyslela nad (ironie) "důmyslným" dějem.
Sex, sex everyvere..

To je to s naší generací vážně tak špatné? Ženeme se jen za tím jedním?
Popravdě... jsem vážně dost velkej úchyl, ale co je moc, to je moc.
Když jen tak nahlédnu do toho filmu... až přemrštěně často používají slovo "zasunout". Vždyť ve stejné míře mezi kámošema používáme slovo "jebat". Akorát v naprosto jiném významu. :D
Ale my jsme patnástiletí nadržení s prominutím pubertální fakani :D No ne snad? My se teprve dotáváme do věku, kdy nám dochází některé souvislosti. Těm kluků už táhne na devatenáct, ne-li dvacet, už by mohli být trošku vyspělejší. nebo mám jen zkreslenou představu? :D
Je to možné, ale po hodině a půl neustálého omílání sexu mám tak jebavou náladu, že spánek nepříchází v úvahu, mm chuť sepsat nějakou peprnou úchylárnu.... 3:)
Něco s velkou porcí vzrušení, šlehačky, jahod, ledu a ... MUHEHE :D

Mám takovou teď mírně zkreslenou představu...
Svléct ho do slipů (či trenek :3), přivázat mu ruce k posteli, šátkem zavázat oči a nechat ho tak. Beze slova vzít kostku ledu a přejet jí po jeho svalnatém břiše, až mi se otřásl... Fajn, už vážně dost :DD

Smysl článku? :D Nevedeme :D Jen mi strašňácky hráblo :D
Jébat katkůů! :DD

Dva na snowboardu - TRAILER

23. března 2013 v 22:51 | Kacalan |  Fan Fiction

Tohle bylo vytvořeno vážně talentovanou a úžasnou Májou, která si vážně vysoké sebevědomí zaslouží. Když se ve skupině ptala, zda někdo nechce trailer, "tišše" jsem se přihlásila. Chtěla po mě nějaké info, tak jsem sedla k FB chatu a začala psát. Asi to myslela hodně stručně, dokonce jsem se o to i snažila. Ze stručného požadavku byla menší slohovka, kterou Májinka vzala možná jako výzvu :3
No dobrá, nebyla jsem skromná :D už jen hlavní téma - snowboarding - je v animacích značně omezen. A samotné postavy nebyly nijak jednoznačné.
Samozřejmě Zayn a Niallem byli jasní - i když jsem prosila, aby se trošku pokusila vměstnat je přeci jen do malých osmáčků :3 Avšak dívky, silnější blondýna a výrazná červenovláska.. no, řekněme si to na rovinu, nic snadného.
Ona to však zvládla se vší ctí a udělala mi obrovskou radost.
Popravdě, vidím v tom ty lidi. Sebe, Oldu, Andy i Kova. Navíc ty boardové skoky :3 Při prvním poslechu jsem myslela, že se rozbulím. Tu písničku jsem si vybrala sama, i když ji pomalu začínám nesnášet. Pravda je, že vedoucí Dandy nám ji dal k videu z lyžáku. K videu, kde jsem asi na třech záběrech, ale On je na každém druhém. Neskutečně mi to přirostlo k všem těm zářitkům. Po písni: "Chtěl bych tě svlíct", kterou jsme jeli All day, all nihgt, je to písnička, která mi ho bude připomínat možná nadoživotí.
A teď, když jsem tak viděla nás s tím sněhem a písní, naskočila mi husí kůže, srdce se rozbušilo a já myslela, že to nedám. Stačilo však dvacet zhlédnutí a já se do toho zamilovala. Je vážně úžasný, lepší jsem k povídce vážně dostat nemohla.

The biggest thanks for Mája :3

Co vlastně chceme?

23. března 2013 v 22:23 | Kacalan |  Moudra od puberťáka :)

Jsme holky, nevíme, co chceme
Přestaň číst a zamysli se! Co vlastně chceš?
Hotovo? Víš přesně co chceš? Tak to ti gratuluju a jdu ti s chutí ukázat vše, cos přehlédl/a

Je to kluk? Jakou máš představu?
Sportovec s vypracovaným tělem a oslnivým úsměvem? Kluk, který si tě bez problémů hodí do náruče?
Muzikant, jež bude tvá ouška hýčkat sladkými melodiemi na kytaru a po večerech zářit v klubech?
Romantika plného něžných řečiček a okvětních lístků?
Krasavec s dokonalým úsměvem, vlasy lepšími než ty, vždy v supermódním a slušivém oblečku?
Nenápadného, jež bude hodný, milý, ochranitelský a věrný?
ALE HUŠ!
Ať si svého Pana Dokonalého vysníš jakkoliv, až přijde, bude jedno, že to není namachrovaný fotbalista s výško metr devadesát!
Srdce totiž nevidí a řídí se naprosto jinými cíly než je jen vzhled či zájmy.

Není to kluk, ale životní cíl?
Za tím stojí sakra dlouhá, klikatá a těžká cesta. Prosím, každý má šanci se na ni vydat a konce dosáhnout. Bohužel jsou mezi námi tací, kteří to při jedné z prvních překážek vzdají. Musíš svému snu i něco málo obětovat, ne jen zbaběle brát.
Chceš být známou spisovatelkou? Tak se neválej u televize, čti a hlavně piš. Nenech se rozhodit řečičkama o tom, jak si nevyděláš nebo to nejde. Ser na to a dělej.
Proč všechno utnout už v zárodku.
Můžu uvést příklad... Od malička toužím po vlastní knize v knihkupectví a o kladných kritikách po celém internetu. Nejsem člověk, co by se válel na místě a trápil se. Psala jsem. A psala a psala a zase psala. Teď? Mou přezdívku Kacalan semtam někdo zná a je to úžasný pocit. Ani nevíte jak mě potěší, když se na nějakém srazu sejdu s holkama, co mě znají podle přezdívky a sdělí mi, jak byla úžasná. Mé sebevědomí se v tu chvíli dostává naprosto mimo měřitelné veličiny a já se vznáším na obláčku :3

A co jiného? Stačí ti zdravá rodina a přátelé?
V tom případě ti přeji hodně štěstí a věřím, že se ti to vyplní. :)

Ehm..

23. března 2013 v 18:24 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Když jsem po dlouhé době zavítala na tento blog s hlavou plnou problémů, z nichž jsem se chtěla vypsat, čekala jsem na návštěvnosti krásno jedničku a o pouze mě. Docela chvílema dostávám strach, že si to přečte někdo, koho znám a celkově by to mohl použít proti mě.
Možná se vám zdá divné, že netoužím po velké návštěvnosti. Všechno tady je spíš takový můj deníček, když se potřebuju vypsat. Už mě nebaví psát do sešitu, zbytečně plýtvat papírem a náplní do propisek. Na počítači se píše mnohem pohodlněji a vše je takové snažší. A blog? To bylo nejlepší místo. Jen by mě hodně mrzelo, kdyby se na mě lidi v mém okolí dívaly jako na zoufalce, který je na tom psychicky tak špatně, že si musím vylívat srdíčko teoreticky "neexistujícímu" blogu. Protože kdyby spadla internetová síť, vše bude ztraceno.
Nechci aby se na mě ostatní dívali jako na slabocha, kterého skolila láska k jednomu idiotovi.
Ne, to vážně ne.

Protože....

FUCK THE WORLD! I AM PANDA!


The vamps

22. března 2013 v 10:56 | Kacalan |  Moudra od puberťáka :)

Oh yeah, i heard The Vamps.

Byl to omyl, když jsem poprvé klikla na jejich video. Proč taky ne, bylo různě sdíleno na FB, na obrázku sympatický hnědovlasý kluk připomínajícího Harryho Stylese. Proč tedy nekliknout a neposlechnout si něco nového. tehdy to byl cover k písničkce 22 od Taylor Swift a věřte, tu zrovna v lásce nemám. Žádný hejty, ale.. prostě mezi náma neproběhly žádné sympatie.
Co říkáte? Není to pěkné zpestření dne? A těch pěkných kluků je tam víc. Kromě tohohle dvojníka Stylese nejen image, ale i hlasem, ze kterého člověku běhá mráz po zádech (zvláště při přezpívání romantického slaďáku Little Things), jsou ještě tři. A musím uznat, od každého bych si dala říct :D To, že vážně dobře vypadají, je jedna věc, ale navíc jim to vážně sedí a dohromady jsou více než dobří.
Ikdyž hnědovlasatec má nejvýraznější hlas a většinu času zpívá on, zbylí kluci mu dělají "křoví" a doprovod. Lidi, to si vážně poslechněte, je to boží a věřím, že ni dáte za pravdu.

Tákže? Čekám na obdivné názory :33

Please, leave the train

22. března 2013 v 10:48 | Kacalan |  Moudra od puberťáka :)


Všichni jsme nastoupili, už není cesta zpět.

Každý z nás, ať tu sedíme či ležíme, nastoupil do vlaku a ten se světelnou rychlostí rozjel ke konci. každou sekundu se víc a víc blížíme své smrti. Nejsem pesimista, spíš pesimistický optimista.
Když se nad tím zamyslím, mám pravdu. Přestavte si koleje, jak se přes většinu světa rozbíhají v pavučinách našich životů. Ano, máme předem naplánovaný konec, možná. Naše cesta má omezenou délku, někde je přece jen konec, ke kterému jednou dospějeme, dřív či později.
A pak jsou tu druhé vlaky. Když už sedíme v tom rozjetém vlaku a koukáme přes okýnka na ubíhající život, ostatní jsou na tom podobně. I náš vlak však musí jednou zastavit na nádraží a teoreticky si odpočinout. To jsou chvíle, kdy se potkáváme s ostatními. je jen na jejich rozhodnutí, jestli se na další cestě, až se všechny vlakové soupravy zase rozjedou svými cestami, vydají vaším směrem nebo naprosto na jinou světoovu stranu.
To jsou přátelé a známí. Vzdálenost mezi jednotlivými kolejemi značí pevnost našeho přátelství.
Když vystrčíš ruku z okýnka a člověk ve vedlejším to udělá taky, dotknete se? Můžete se pomyslně chytit za ruce, tak blízko je? TO je pravý přítel, ten, který tě nenechá odjed. Jsou někteří dál? Nedosáhneš i když bys sebevíc chtěl? Neznamená to, že nejste přátelé. Možná ano, ale není to kus tebe.
Perony jsou od sebe tak daleko, jak se stýkáme s lidmi. Někteří lidé mají podobné cesty jako my. Třeba spolužáci můžou mířit podobným směrem, i když nakonec prudce zatočí a zmizí nám z dohledu. To samé může být i s přáteli. Třeba budou blízko, blizoučko, málem do sebe vaše životy narazí, pak však prudce odbočí a nechají vás samotného. I to se může stát.

Ale nakonec bychom mohly dojet tam, kde vše končí. Je jen na nás, jestli to v polovině vzdáme a vyskočíme za jízdy. Takový vlak končí, nabourá do svodidel a je konec. S vlakovou dopravou i jedním životem. A proč nezjistit, jak to vlastně na konci vypadá? Proč se ošizovat o to dobré, co nás na té cestě ještě má potkat?
Hm?

Srdce ktoré lubí, trpí najviac

21. března 2013 v 23:41 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Pravda, ne?

Sedím u svého milovaného, místy i proklínaného facebookového profilu. Stává se ze mě závislák, každým dnem víc a víc. Ale.. copak jsem to já, kdo za to může?
Už poněkolikáté za poslední dobu rozebírám, kdo to vlastně je, JÁ.
Moje prsty, jež běhají po klávesnici, moje oči, jež vyhlíží zelenou ikonku u jeho jména, moje hlava, protože si dovolí na něj myslet?
Nebo snad moje srdce, že v sobě udělalo místo pro nešťastnou lásku a bolí při každé vzpomínce? Má ústa, jež výkřiky marně topí v dlaních. Moje kůže, jež čeká na jeho doteky? Moje vzpomínky, jež mě nenechají zapomenout?
Kdo jsem vlastně já?

Nepoznávám se, topím se v bezbřehém moři zmatku, zoufalství a keců "Jen kamarádi".

Jsem blbá. Možná ne blondýna, zato pěkně vypatlaná nazrzlá bruneta. Kdysi bych řekla, že se za to nestydím, ale víš co? Stydím. Ne za to, jak se chovám, že se nebojím vyslovit svůj názor nahlas, věřím lidem, kteří za to nestojí a jdu si za svým. Za to ne.
Ale za to, jsem se takový slaboch, který nedokáže zapomenout na oslnivý úsměv, často ukrytý za okousanými dlaněmi. Těmi, které se dotýkaly mých. Na oči, jež nikdy nebyly stejné. jednou hnědé jako roztopená čokoláda, jež sladce klouže po jazyku a zanechává po sobě hřejivou, uspokojivou stopu. Jindy do nich zasvítí sluníčko, zvýrazný světlejší odstín smaragdu a zlaté odlesky, jež značí smích. Znamenají totiž hřejivou náruč jarní louky, plné bezpečí, svěžesti a života.
Smích, jež se nepodobal jiným. Tělo, jež ve mě po nocích a vlastně i dnech probouzí tajné touhy, jež ze mne dělají ještě většího úchyla, než jsem.
Slova, která patřila jen mě, trapná pojmenování, jež zahřejí při každé vzpomínce.
Vůně, která se mi vybaví pokaždé, když ležím potmě v posteli, přemítám o něm a nesmrtelnosti brouka a marně se snažím spát.
Sny, které mne pronásledují každou noc a neustále mi připomínají skutečnost, že nikdy nebudou realitou.
Vzpomínky, jež mě donutí k úsměvu a nesmyslném žvatlání pokaždé, kdy se jen objevi online na sociální síti, nedej bože když třebas jen odepíše na mou vtíravou zprávu.
Situace, jež mi připomenou HO, ať už se jedná třeba jen o plechovku ananasu, či výraznou zimní bundu.

Je to tak, chci ho, ale.. mezi kamarády to funguje jinak. Proto zavírám víčka, poslepu dopisuju poslední slova a šeptám tichou modlitbu: "Bože, proč zrovna já?"

Malý informační článek, bohužel je potřeba

20. března 2013 v 22:16 | Kacalan |  Kecy

Ano, je to nutné. Ať jste se dostali záměrně či náhodou, na blogu probíhá totální renovace, kdy ho pročištuji a zakládám nová pravidla. Proto bych poprosila o strpení, abych vám ho jednou mohla předvést v celé své kráse.

Mám totiž dost bordelu a chaosu ve vlastním, reálném, životě, proto bych chtěla mít pořádek aspoň zde, na své srdeční záležitosti. Protože toho v reálu moc nezmůžu, pokusím se o změnu aspoň zde.

Tak mě zkuste pochopit a... mějte se krásně.
Od nejkratšího informačního článku v historii se hlásí
Kacalan

Stairs

20. března 2013 v 22:13 | Kacalan |  Fan Fiction

Motto: I překvapivá místa mohou být důležitá
Hl. Postavy: 1D (Louis), Louisa, Am
Forma: Ich forma
Pohled Lou, Am
Žánr: Romantický, Komedie, Drama
Stav: Dopsaná
Kapitoly: 25 + Epilog

Dlouho trvalo, než tohle bylo dopsáno. Tolik dní a nocí, kdy jsem ji chtěla smazat. Nakonec se to povedlo a já dosáhla konce. Prý dobrého, ale kdo ví? Každý to může pochopit jinak. Vlastně, povídka by mohla mít podtitul : Z bezdomovce životní láskou. :D

Ukázka
Za paže mě popadly dva páry silných rukou a vytáhly do stoje. Koleno ani hlava mě nechtěli polouchat a já napodobovala visící hadr. Majtelům paží to však nevadilo a v polobezvědomí mě vytáhli ven. Byla jsem nesena přes celou chodbu až k nějakým dveřím. Jeden muž byl nucen mě pustit. Druhý na to neměl dostatečnou rovnováhu, tak si mě inteligentně hodil do náručí a chtěl projít již otevřenými dveřmi. Necitlivě přitom mou nohou narazil do zdi. Zaskučela jsem bolestí. Uvnitř místnosti na lehátku seděl Harry s zafačovanou rukou a nevnímajíc doktorovy kecy koukal na oslnivě krásnou Amandu. Muž mě posadil vedle něho.

Zápisky Sam Christler

20. března 2013 v 22:08 | Kacalan |  Fan Fiction


Motto: Štěstí je relativní pojem
Hl. Postavy: 1D, Sam Christler
Forma: Ich forma deníčku
Pohled Sam
Žánr: Romantický, Komedie,
Stav: Dopsaná
Kapitoly: 7

Na tohle jsem dlouhou dobu byla pyšná. O prázdninách jsem se na dva dny odpoutala naprosto odevšeho a psala. A psal a psala. Nakonec z toho vyšlo toto a ... ve své době to mělo úspěch. Pak to sice upadlo, ale i tak je to má milovaná povídka, které jsem chtěla napsat i pokračování. Dokonce něco i napsala, ale.. bylo to sadisticky smazáno z důvodu.. však víte.

Ukázka
Ale Nialla mám přece radši. Kousla jsem Harryho do ramene. Vykřikl, chytil se za něj a já využila situace. Niallova náruč byla jemnější, nežnější a příjemnější. Stáli jsme tam v tom zmatku. Vedle vyjícího Harryho, hasícího Liama, zmatkujícího Louise a Zayna, který řval na hasiče. Niall mě chtěl odvést do mého pokoje, ale plameny se rozšířily a vzaly mi všechny moje věci. Odvedl mě tedy do svého pokoje, položil mě na postel a sedl si ke mě. Povídal mi nějaký příběh, aby mě přivedl na jiné myšlenky. Nedařilo se mu to. Popadl kytaru.
,,Teď je čas na mé písničky,'' prohlásil a začal se probírat v papírech.
,,Nialle? Teď...'' Nenechal mě domluvit a začal hrát rychlou a velice vtipnou píseň. Po chvíli jsem se začala chcechtat. Hrál dál a já za chvíli řvala smíchy. Konec, skončil a mě tekly slzy. Slzy smíchu.
,,Je to úžasné. Teď něco pomalého a zamilovaného, máš?'' Připadala jsem si zase jako pološílená fanynka.
,,Víš.. tuhle jsem napsal včera, je... pro tebe.'' Začervenal a já skorovala 7:3. Už po prvních tónech mi padla čelist a já se nemohla odtrhnout od melodického textu.

Povídka k přečtení ZDE.

Čína a české řízky

20. března 2013 v 21:55 | Kacalan |  Fan Fiction

Motto: Láska prochází žaludkem
Hl. Postavy: 1D (Niall), Nicole
Forma: Ich forma
Pohled Nicole
Žánr: Romantický, Komedie, Drama
Stav: Dopsaná
Kapitoly: 5

Takový menší úlet, napsaný v červnu 2012. Niall jako jedlík, holka naprosto amatér v angličtině. Spojuje je jen jídlo... i přesto to mezi nimi jiskří. Dá-li se to tak říct.

Ukázka
Rána. Dveře se rozletěly. Nastražila jsem pouze uši. Na nic jiného jsem už neměla sílu. Holky kolem mě ožily. S výkřiky se hnaly směrem na levou stranu k oněm dveřím. Přála jsem si, aby to byl Niall. Můj blonďatý, irský zachránce. Snažila jsem se otevřít oči a spatřit tu osobu, ale nemohla jsem se pořádně ani nadechnout. Upadala jsem do spánku. Ucítila jsem pevné ruce na svém těle. Někdo si mě přehodil přes rameno. Poslední modlitba. Ať je to Niall. Prosím, Bože, prosím. Při chůzi jsem nepřirozeně nadskakovala. To nedělalo dobře mému žaludku. Spánek rázem přešel a já se vyzvracela a tričko mého nosiče. Podařilo se mi otevřít oči. V ústech mě pálilo, nepříjemná pachuť mě dostávala do kolen. Konečně se mnou ten někdo přestal houpat a tvrdě mě na něco položil. Tak, otevřít oči. Ježiši. Nade mnou stojí Louis ve svém milovaném tričku, které teď zdobí velká nahnědlá skvrrna na zádech. Louisův obličej je stažen starostí. Ležím na zadním sedadle jeho auta a nejsem jediná. Těsně vedle mé hlavy leží Niallův zadek. Niall se nehýbe.

K přečtení ZDE.

Špatný řidič

20. března 2013 v 21:50 | Kacalan |  Fan Fiction

Motto: Náraz a.. víc nic?
Hl. Postavy: 1D (Louis), Kate
Forma: Ich forma
Pohled Kate, Louis
Žánr: Romantický, Drama
Stav: Dopsaná
Kapitoly: dvě řady - 7 + 8 dílů

Už druhá. Udělala jsem tu chybu, že jsem napsala druhou řadu. Bylo mi tehdy hrdinky líto, ale povídka pak dlouho ležela "na skladě" a já si s ní nevěděla rady. Tak jsem ji utnula tak, jak mi to hlava v tu chvíli dala. Možná proto neměla úspěch.

Ukázka
"Vítej v Mezi, tvé pozemské tělo je uchováno při relativním životě, dokud jsi tady a nerozhodne se, co s tebou dál." Brrr, to prohlášení mi připomělo školu.
"A... O čem se bude rozhodovat?" Hlas se mi třásl.
"Tady v Mezi zjišťujeme, zda člověk splnil svoje poslání a může odejít do nebe, nebo ne a může se odebrat zpět na zem." Šokovaně jsem na ni zírala a rozuměla každému pátému slovu.
"Jsem Marion, tvůj strážný anděl a jsem rozhodnuta tě poslat zpět na zem, tedy pokud chceš." Konec věty lehce zdůraznila.
"Ne, nechci, vlastně je toto ta nejlepší věc, co se mi mohla stát," začínala jsem křičet, zatracený John. Nemám sílu bojovat.

K přečtení ZDE.

True or fals?

20. března 2013 v 21:46 | Kacalan |  Fan Fiction


Motto: Pravda či lež? Záleží na tom?
Hl. Postavy: 1D, Daisy Kingová
Forma: Ich forma
Pohled Daisy
Žánr: Romantický, Drama
Stav: Dopsaná
Kapitoly: 7


Slow love...

15. března 2013 v 22:39 | Kacalan |  Fan Fiction

Povídka s věnováním pro Artie...

Hudební styl není tak jednotvárný!

15. března 2013 v 21:35 | Kacalan |  Moudra od puberťáka :)

Ano, jsem Directioner, kterej ujíždí na Robiemu, rocku a nově i Bangrangu od Skrillexe :D
Hudba vládne světem, tak proč se omezovat! :D

Love? Why not?

12. března 2013 v 23:24 | Kacalan |  Nezkušená holka

Ohlednu se zpět a vidím..

v dáli lásku, která pálí,
touhu, jež se málokdy vzdálí.
Úchylku na tvou osobu,
ty chvíle beze studu.

S muzikou v uších,
na tváři slza,
s vědomím,
že jsem byla blbá.

Hráblo mi a láskou k tobě,
boha a komika v jedné osobě,
nechala se unést,
panikou v dnešní době.

Všichni si mysleli, že mi dva jsme spolu,
když blbneme u stolu,
já si to myslela též,
ty jsi však jedna velká lež.

Podívej se mi do očí a zopakuj,
přizdisráč, na to pamatuj.
Až ti dojde, že vážně jsem tě ráda měla,
a nebyla by to žádná velká věda,
budu už dál,
ty budeš posel a já král.

Tak mi do hlavy lez ve dne i v noci,
ale pochop,
že mě zatím máš v moci,
jednou však budu nahoře já.

A i kdybys chtěl něco více mít,
už nebudu s tebou chtít
být ani za ruku se držet.

Můžeme blbnout, tak jako doposud,
ne však tancovat,
jak láska o osud,
lehce se opírá.

Srdce člověka,
v dlani máš,
tak se uklidni
a hodně si ho važ.

Dlouho už tam být nemusí....

I am so sorry... i am retard, I know..

Fuck me, please!

12. března 2013 v 23:16 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

I am so sorry. Four words, all feellings. I want a normal relationship.... Is it too much? Really?
I dont understand... Hej, life, go back! Please, now, because... i did a lot of mistakes, but.. i dont want a correct. Do you undestand me? Pardon? Do you remember me? Yes? Okey, now you listen me. I say: "Fuck you!"
(or you fuck me... )

I want to fuck him (you)!

12. března 2013 v 22:27 | Kacalan |  Nezkušená holka

V hudebce, při výkladu o nějakém tom veleúspěšném skladateli ( Leoš Janáček, maybe? :D), polapila si mě depka z toho, jak se celý můj vztah ke klukům, poslední dobou k jednomu určitému, vyvíjí a já začala psát... bohužel. Tentokrát rýmy, na které nejsem zrovna nejpyšnější, ale i tak mají emotivní námět a jdou přímo od srdce.

Nový projekt samolibé Kacalan

9. března 2013 v 22:32 | Kacalan |  Kacalan
Chválně, kdo z vás někdy nezatoužil být slavný, mít vlastní Fanpage a vydělávat melouny? Popravdě... asi každý.
No a my, narcisové samozřejmě, se držíme trapného myšlení, že když toho světu nabídneme víc, víc nám dá.
Proto jsem ke už velmi vzdálenému dni spustila nový blog, skrývající se pod mou přezdívkou Kacalan. V následujících xměsících/ letech zde budete nacházet výhradně mou tvorbu, ať už prozaickou či poetickou. Mohu vám jen popřát hodně štěstí a příjemné počtení... :3
Možná to bude divné, ale jako člověk plný motivace a nápadů, mám už v historii druhý sešit. To by nebylo tak hrozné, spíš to, co tam píšu. Jsou tam úryvky z mých povídek, problémy mého pubertálního života, výsledky toho, když se mé ruce zachtělo kreslit i ty ošemetné kousky bromancí či jiných sexuálně založených příběhů. Samo o sobě by to problém nebyla, ale... Naši kluci už dlouho ví, že jsem to právě já, kdo má nejlepší slohovky, kdo se většinu času ve škole zabývá psaním, koho to baví... Nějak mi přišli už naa ten první sešit a přečetli si pár stránek (pak jsem jim ho vyrvala a doslova je zmlátila ve třídě :D). Kupodivu se mi pak přišli omluvit s tím, že je to vážně dobré. (Nehledě na to, že mě ještě několik měsíců otravovasli s tím, jestli bych jim dala dočíst úvahu, vekteré jsem jeble rozebírala problém, zda musí být pyžamo sexy :DDDD)
I přes všechny omluvy, dělali to zase. Několikrát jsem se honila po škole, musela vlézt na klučíčí záchodky a spatřila to, co jsem asi neměla.
Včera to udělali zase. Zamilovala jsem se do takových těch starých recyklovaných sešitů s pevnými obaly. Vždy si je nějak pomaluju a dám do nich kus srdce. Ten aktuální má na sobě akrylkama českou a britskou vlajku, mezi tím velký nápis "Kacalan". Sedím si takhle v dějepise na lavici, pošťuchuju se s kámošem, když mi na hlavu přiletí můj vlastní sešit. Než jsem se stihla vzpamatovat, ozvalo se z druhé strany třídy: "Hej spisovatelko, kdy bude pokračování?" V tu chvíli jsem vstala a rozběhla se za ním. Tlemil se a zdrhal. Dupla jsem si a nasraně se vrátila zpět... nejhorší je, že tam mám velice dojemně vylíčeno, jak zbožňuju Adama/Holdu... -_- Fajn, nasrala jsem se, ale i tak jsem byla imunní vůči jejich poznámkách po celý zbytek dne.. dneska mi však jeden z kluků napsal na fb. PO oslovení "Ahoj spisovatelko :D" jsem měla chuť zabíjet!
"Shut up!" odvětila jsem a odmítala znova odepsat.

Na jednu stranu mě těší, že se jim to vážně líbí, ale sere mě, že mi ho neustále kradou a dělají si ze mě prdel... :DD
Máte i vy někoho... "takového"? :D