Srdce ktoré lubí, trpí najviac

21. března 2013 v 23:41 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Pravda, ne?

Sedím u svého milovaného, místy i proklínaného facebookového profilu. Stává se ze mě závislák, každým dnem víc a víc. Ale.. copak jsem to já, kdo za to může?
Už poněkolikáté za poslední dobu rozebírám, kdo to vlastně je, JÁ.
Moje prsty, jež běhají po klávesnici, moje oči, jež vyhlíží zelenou ikonku u jeho jména, moje hlava, protože si dovolí na něj myslet?
Nebo snad moje srdce, že v sobě udělalo místo pro nešťastnou lásku a bolí při každé vzpomínce? Má ústa, jež výkřiky marně topí v dlaních. Moje kůže, jež čeká na jeho doteky? Moje vzpomínky, jež mě nenechají zapomenout?
Kdo jsem vlastně já?

Nepoznávám se, topím se v bezbřehém moři zmatku, zoufalství a keců "Jen kamarádi".

Jsem blbá. Možná ne blondýna, zato pěkně vypatlaná nazrzlá bruneta. Kdysi bych řekla, že se za to nestydím, ale víš co? Stydím. Ne za to, jak se chovám, že se nebojím vyslovit svůj názor nahlas, věřím lidem, kteří za to nestojí a jdu si za svým. Za to ne.
Ale za to, jsem se takový slaboch, který nedokáže zapomenout na oslnivý úsměv, často ukrytý za okousanými dlaněmi. Těmi, které se dotýkaly mých. Na oči, jež nikdy nebyly stejné. jednou hnědé jako roztopená čokoláda, jež sladce klouže po jazyku a zanechává po sobě hřejivou, uspokojivou stopu. Jindy do nich zasvítí sluníčko, zvýrazný světlejší odstín smaragdu a zlaté odlesky, jež značí smích. Znamenají totiž hřejivou náruč jarní louky, plné bezpečí, svěžesti a života.
Smích, jež se nepodobal jiným. Tělo, jež ve mě po nocích a vlastně i dnech probouzí tajné touhy, jež ze mne dělají ještě většího úchyla, než jsem.
Slova, která patřila jen mě, trapná pojmenování, jež zahřejí při každé vzpomínce.
Vůně, která se mi vybaví pokaždé, když ležím potmě v posteli, přemítám o něm a nesmrtelnosti brouka a marně se snažím spát.
Sny, které mne pronásledují každou noc a neustále mi připomínají skutečnost, že nikdy nebudou realitou.
Vzpomínky, jež mě donutí k úsměvu a nesmyslném žvatlání pokaždé, kdy se jen objevi online na sociální síti, nedej bože když třebas jen odepíše na mou vtíravou zprávu.
Situace, jež mi připomenou HO, ať už se jedná třeba jen o plechovku ananasu, či výraznou zimní bundu.

Je to tak, chci ho, ale.. mezi kamarády to funguje jinak. Proto zavírám víčka, poslepu dopisuju poslední slova a šeptám tichou modlitbu: "Bože, proč zrovna já?"
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Arthur Arthur | Web | 22. března 2013 v 7:58 | Reagovat

Kac? Je na to nějaká pomoc? Je mi to moc líto, ale.. Já prostě nevím.. Poslední dobou se potkávám jenom s holkama, které prostě za každou cenu chtějí kluka, nebo s těma, které jsou zamilované, ale ten debil je nechce.. Já, heh, nepatřím ani mezi jedny.. V klidu bych svého 'přítele' vyměnila za takovéto trápení.. Protože takovýto 'vztah' není ani na úrovni kamarádství. Možná buď ráda.. ;))
Držím palce ať si konečně uvědomí, jaký debil je a koho ztratil. :3

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama