Duben 2013

Cristovao...

30. dubna 2013 v 22:51 | Kacalan |  Moudra od puberťáka :)

Ben Cristovao, možná nemá dobrou výslovnost, zpívá česky, není bílej. Ale.. je to borec!

Hold us

30. dubna 2013 v 18:33 | Kacalan |  Ostatní


Další z povídek, které.. svým nápadem řadí se do rubriky, jež se nedá pojmenovat. Potřebovala jsem se vypsat a tohle se zdálo jako dobrý "nápad". Pro všechny, jež se někdy spálili.. K.


29.4.2013

29. dubna 2013 v 21:05 | Kacalan |  Pounds away!


Srazili mi kamaráda, dlouholetého přítele. No není to důvod k totálnímu přežrátí se? Možná trošku, ale já to snad spálím. No, je mi ho líto, je na tom zle, ale to rozebírat nechci, vážně ne. Spíš se opřu o to, že mě z těch posraných dřepů neskutečně bolí stehna tak, že málem nesejdu ze schodů - pravda, že jich dělám téměř dvojnásobek než je předepsáno. Ale i tak, ze schodů lezu jak namrdaný tuleň -_- Ano, vím, že mi to někteří říkali, ale já to chci zvládnout je proto, abych si mohla říct: " Fajn, tohle jsem zvládla!" :3
Tákže, co to znamená, naočkovala jsem kamarádku na zdravé hubnutí a hurray! :D

Dnes:
Snídaně: Madetta tvaroh straciatela - 125 kcal
Svačina: Škola, no coment -_-
Oběd: Bolognese nudle (ne, špagety to nebyly -_-) 280 kcal
Svačina: Smoothie 150 kcal
Hřích, hřích, hřích... bublanina, croisant... 265 kcal
Večeře: ještě se neví :D
Pitný režim: Více než dostatečný
Celkem: moooc :D

Aktivity:
Dřeping :3 - 80 kcal
Brusle - 380 kcal
Chůze - 25 kcal
Celkem: -485 kcal

A dneškem končím. Povedlo se mi zdravě shodit dvě kilča, jsem spokojená se svojí postavou. Celé jsem to vlastně dělala jsen pro pocit, že bych to v případě nutnosti dodržela. A relativně skoro dva týdny se mi to povedlo, což je samo o sobě úspěch a já si jdu dát něco dobrého :3
Good luck :3

Ps: 30 denní výtvu zvládnu, nejsem přece lemra :D



28.4.2013

28. dubna 2013 v 21:55 | Kacalan |  Pounds away!


Tak, 30 denní výzvu jsem neodsunula do pozadí. Dokonce jsem zjistila, že zrovna včera s ní začala i mamka.
Pro Arthura: Chápu to a asi máš i pravdu. Bohužel jsem člověk, který nedokáže dodržet limit 50 či 55 dřepů, takže se držím na dvojnásobných hodnotách, jsem blbá, vím. Dokonce jsem došla i k tomu, že mám křeče ve stehnech a cítím je při každém kroku. Mamka cosi říkala, že je dělám blbě, že mi zabírají kolena a stehna. Dokonce mi ukázala i jistý způsob, který je správný, a tak to zkusím tím. Nejde mi o to, že bych tím měla zhubnout či mít boží zadek. Jsem egoista a člověk, který jde po tom, aby mohl říct: "Zvládl jsem 30 denní výzvu!" I kdybych neměla moct chodit, na což to vidím :D, chci se dostat co nejdál. :D Naštěstí mám nohy na vážně dost pohybu zvyklé, takže by to mohly zvládnout :D Věřím, že svalová únava mě jen tak nepustí a pokud to bude vážně špatné, snad bych byla ochotná i skončit. Ale strašně ti děkuju za komentář :)

Navíc jsem dneska byla na oběd u babičky a jak už to chodí, nenechala mě odejít hladnou. Takže jsem to potřebovala nějak spálit :)

Dnes:
Snídaně: Hluboká půlnoc :D
Svačina: Stále v říši snů
Oběd: Slepice na paprice + těstoviny 147 + 141 kcal
slepičí polévka 120 kcal
mrkvové pyré cca 30 kcal
Svačina: třešňová bublanina + káva 3v1 179
Večeře: 2 krajíce opečeného chleba s hořčicí a kečupem /táborák :3/
1 krajíček slunečnicového chleba s kremžskou hořčicí - 339 kcal
Pitný režim: Více než dostatečný
Celkem: 955 +- 200 kcal /neodolatelná chuť loknout si piva atd. :D/

Aktivity:
Pinpong: -99 kcal
Rytí záhonku: -206 kcal
Posilování (+ dřepy 55+20+20+20): -76kcal
Celkem: 381 kcal

Celkový příjem: 574 kcal +- 200

27.4.2013

27. dubna 2013 v 23:26 | Kacalan

Ano, baví mě ke článkům a hubnutí přidávat fotky sladkostí, snad si je tak vychutnávám :D

Je velice trapné psát článek o hubnutí hned proti odsuzujícím proti Ana článku, ale je to potřeba :)
Věřte mi, nehodlám spadnout do anorexie, radši se kil zbavím zdravě a napořád, než si akorát přidělávat problémy. Avšak bohužel mám sobotu, celý den jsem něco dělala, tudíž nebyl na jidlo ani čas. Navíc jsem si radičně přispala a... už to bylo :D Ale rozhodla jsem se pro "30 dnů výzvy" a hodlám to dodržet :D

Pro ANA blogy

27. dubna 2013 v 19:47 | Kacalan

Šokovaně hledím na obrazovku a nemám slov. Holky, to jako vážně? Normálně tu mluvím nahlas a přeju si, aby to byl jen žert. Vím o anorexii víc než by bylo zdrávo, ale až takhle? Vážně, jestli si ze mě dělají prdel, prosím, řekněte mi to!

Když jsem vlastně omylem najela na první pro-ana blog, myslela jsem si, že je ta holka naprosto vypatlaná, když si nadává za oběd a 50 g gumídků. Projela jsem si více jejích jídelníčků a nestačila se divit. Opravdu, snídaně velikosti jednoho rajčátka není zrovna dostatečná. Ano, i já vynechávám jídla a často nedosahuju minimální potřeby kalorií za den, ale tohle už je přehnané. Nenechte se zmást, klikla jsem na náhodně vybraný spřátelený blog a bylo to tu zase.
Další jídelníčky plné nepatrného zlomku jídla a zbytečných nadávek na svou neschopnost. A pak další a další holky, které nechápou vážnost situace.

Anorexie není styl života, je to zlo!

Ale fajn, s tím největším sebezapřením bych zvládla to, že některé holky mají v náplni svého dne převážně "nic". DObře, jsou to jejich životy. Horší však je, že tím popostrkávají další holky, některé blogy je dokonce nutí nejíst. Myslí si, že tím budou krásné, některé se dokonce trestají za svou postavu.
Holky, prosím vás, neblbněne, tohle už není v normálu. Jsem všemi deseti pro dietu a nemám nic ani proti občasným očistám, ale když už některé z vás počítají za jediné své "jídlo" sklenici bublinkové minerálky, vážně už je to moc.
Mějte se rády, proč ne? proto, že si nějaký debil našel zrovna vás, aby si zvedl ego? Ale prosím vás.
Za to vám nestojí.
Klidně se snažte zdravě zhubnout to kilčo týdně pomocí diety, ale nikdy, NIKDY, se neradujte z úbytku třeba pěti kil za dva dny. Ano, i takové tu na internetu jsou. Nejhorší je, že to nejsou jen hloupé dvanáctileté holčičky, ale třeba i osmnáctileté slečny, které mají před sebou ty nejlepší roky života.

Teď to vezmeme z té "praktičtější" stránky. Takže, chceš zhubnout, započneš téměř hladovku a čekáš.
Na co? Až tě dostihne.
Kdo? Ana.
Nedostatek jídla ti sebere přátele, rodinu, radost. Možná zmizí tuky, ale s tím i tvé štěstí a to, co máš ráda. Vlasy začínají padat, nehty se lámou a ty jsi čím dál nevrlejší. Pak přestáváš navazovat kontakt s okolím, často ležíš v posteli s pocitem, že se nedokážeš zvednout, nemáš sílu. Končí to naprostým kolapsem, omdléváním a stavy, kdy už není návratu.
Tohle chceš?
Chceš umírat zaživa v naprosté samotě? Chceš chodit jako živá zombie, avšak s dokonalou postavou?
Nechceš!

Radši vybereš nějakou inteligentní dietu a začínáš žít zdravě, protože nejsi hloupá. Nechceš žít proto, abys zemřela. Ne, chceš žít a pořádně si to užít.

Radši nenávidět faldík na břiše, než být pyšný na svou odhodlanost zemřít. No ne?

A poslední dodatek pro ty, které chválí jiné za nulu u počtu kalorii.... Fuck you! Ničíte jim životy, až budou bezmocně ležet v nemocnicích, budete to vy, komu budou spílat!

Kdyžtak, úžasný článek napsala Citová Prostitutka, doporučuji přečíst - Můj život s Anou


26.4.2013

27. dubna 2013 v 18:00 | Kacalan |  Pounds away!


Depka, depka, úsměv prosím!
Potřeba sladkého na nervy dosáhla bodu zlomu. Na čtyři dny jsem vyhlásila pauzu dietě a jebu na to. Tohle by se nedalo vydržet, asi bych zdechla na nedostatek cukru v krvi. Takže klídek, jím jako před dietou, sice cvičím, jezdím na motorce, tancuju, ale i tak je můj příjem kolem 1500 kcal denně, což je energie, kterou mé tělo spálí i kdybych celý den ležela u televize.

Prostě se snažím co nejlépe přestát kruté období. Den před přijímačkama jsem se potřebovala uklidnit, což zaručil jen den s holkama venku, což se neobešlo bez zmrzliny, brambůrků a... to známe :D
Pondělí a úterý jsem opravdu potřebovala dostat do sebe něco sladkého, abych vůbec napsala přijímačky tak, aby mě vzali. Opravdu, ne že bych se bála, spíš jsem měla špatný pocit od žaludku.
A konečně středa. Čekalo mě čekání (zajímavé slovní spojení :D) na výsledky přijímacích zkoušek. V tu chvíli se prostě nedalo myslet na nějaké omezení v jídle. Byla jsem nadšená z toho, že mě vzali na obě dvě školy a to se přeci muselo nějak oslavit, no ne? O:)

Pátek byl velkým pokusem o dietu:
Snídaně: Madetta tvaroh s jogurtem
Oběd: kuskusové rizoto
Svačina: pár sterilizovaných cibulek
Večeře: nepamatuji si už :D
Protože si nepamatuju večeři, bylo by počítání nepřesné, i když jsem ještě posilovala, což by odečetlo přibližně 100 kcal :3

A konečně datum 26.4.2013. To už se plně rozjela dieta, dá-li se to tak říct. Minulou neděli jsem se po dlouhé době vážila a výsledek se i přes raní hodiny držel na 62 kilech. Není to zrovna výsledek, který jsem na tu dobu očekávala, ale rozhodně v tom hodlám pokračovat a zítra se znova jít zvážit, přeci jen už je to týden :)

Air Attack

23. dubna 2013 v 18:08 | Kacalan |  Ostatní
Po dlouhé době bych toto chtěla někomu věnovat. Zbožňovanému Artiemu :3 a našemu - jak je všeobecně známo - tragédovi Yimě. Omlouvám se, jestli to bereš jako urážku, ale nějak to mám spojené k tobě. Možná srdeční záležitost, sama nevím. jen se řídím intuicí, která mi říká, že ti to mám věnovat :3
Ať se líbí :)

Depka a hokej

21. dubna 2013 v 21:58 | Kacalan


Menší rychloinfo, než mi začne hokej.
Ano, jsem docela fanatik do tohoto násilného sportu a i dkyž moje milované MS ještě nezačalo, už teď fandím svému zbožňovanému Zlínu, který v poslední třetině vyrovnal na 3:3, odehrál bez újmy prodloužení a chystá se na další.
Hůů! jestli to nedají, tak se dneska nebude dát spát, jak nasraní fanoušci pojedou domů a já budu mít božsky špatnou náladu. pohodička... -_-

Vtipné je, že po dlouhé době bych potřebovala kvůli přijímačkám jít spát už v deset. no, vzhledem k tomu, že další část začíná 21:56, asi to nestihnu :DDD

Chtěla bych vám slíbit, že se po přijímačkách hodlám blogu více věnovat, psát vše, co napadne mou unavenou hlavu.
Vlastně ani nevím, proč tenhle článek píšu. možná proto, že mám pár minut, než naši naberou další dech, možná proto, že mám chuť psát.
Zítra se pokusím vetřít do naprosto cizí školy, nezpůsobit žádný poprask a co nejlépe napsat přijímačky. Jen doufám, že mé snažení s přípravami nevyjde naprázdno. Takže, držím pěsti ostatním, tak je vy držte i mě.
V tuto chvíli doufám ve dvě věci. Že Zlín vyhraje a Plzeňáci odtáhnou s prázdnou a že mi klid v duši zůstane i zítra, kdy půjde do tuhého. Už se blíží padesátá šestá minuta a já pádím.
Ciao bitches.. :3

20.4.2013

20. dubna 2013 v 23:24 | Kacalan |  Pounds away!


20. To kulaté číslo, ta dvojka plná naděje na začátku a oblá nula jako symbol klidu. K tomu sobotní odpoledne a den je hotov. Když k tomu připočteme nespočet testů hromadících se těsně velké obrovského šálku čaje, dostaneme můj dnešní den.
Scio, Scio everywhere.
Takže depka, neskutečně zmožené tělo, podezdření na nějakou zákeřnou nemoc v těle... to vše se seběhlo v jeden den. Nebýt počítače a televizi plné nezáživných filmů, asi by mi hráblo.

Kdybych to nebyla já...

19. dubna 2013 v 23:44 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Co bych dělala, kdybych své myšlenky neutápěla v nesmyslných řádcích? Co dělají ostatní? Jak uvolňují svou utlačovanou duši, jaktože se nezblázní?
Psaní je jako... kyslík, voda pro rybu, dívka pro chlapce, matka pro dítě. Jako nůž k vidličce, noha k ponožce, oko k oku, ruka k ruce. Už ke mě patří. Píšu vždy, když to jde. Vždyť i teď sedím u počítače a místo toho, abych se připravovala na přijímačky, či dokonce šla psát, datluju do klávesnice, ruší tím otce u televize a jen spisuju tenhle článek. Vlastně... psaní už jsem já.

Pod přezdívkou Kacalan působím už... nějaký pátek to bude, tipuju kolem pěti šesti let. Byla vymyslena už před onou dobou, mým vlastním otcem. Tehdy jsem ještě opravdu netušila, že mi tato nevinná spletitost jmen změní celý život. Naprosto od základů. Řeknete si, že jsem vždycky byla sebejistá, společenská a s hrabkavou náladou. Vlastně byste měli pravdu. Byla a jsem taková. Ale ... chyběla mi ta odvaha, ta vážnost celé situace. Už nejsem amatér, můžu-li to tak říct.
Možná ještě označení jako amatérský autor bych zkousla.
Autor je člověk, jež plodí díla jedno za druhým a nějakou tu zpětnou vazbu přeci jen má.
ANo, blog 1d-ff je mým autorským působištěm. Našla jsem desítky nadaných děvčic, úžasné kamarádky, ale i lidi, kteří nemají problém si něco ode mě přečíst.

Moje první literárně zaměřeně "dílko" pochází z dob, kdy jsem ještě jako malé škvrně capkala každé ráno do školky, téměř mi to ještě nemyslelo, jen jsem ukecaně komentovala celý svět. Pak jsem někde zaslechla básničku a doma ji mamince chtěla samozřejmě zopakovat. Ale ouha, pamět zklamala a já si kromě prvních pár slov nebyla schopna vzpomenout. Bylo mi však trapné být zticha, když na mě mamka mířila kamerou. Samovolně se ve mě probudilo střevo a já začala plácat první slova, která se hodila do veršů. A tak to všechno začalo...
Čím dál častěji jsem posílala skrz matčinu ruku s perem mezi prsty udatné prince do bojů, malá koťátka na cesty za dobrodružstvím apod.

Teď už je to mou součástí. Když někdo řekne, že mě zná, mám chuť se zeptat, jestli zná i Kacalan. Jsme dvě. Postupem času jsem se rozdělila a sama se sebou vytvořila nerozlučnou dvojci, možná snad siamská dvojčata. Už nejsem jen já, jsme my. Já a Kacalan. Je to jako pozitivní verze parazita. Nelze se jí zbavit, je tu a ještě dlouho bude. i kdybych přestala psát, vždy bude tady na blogu, ve FF, podepsána pod každou jeblou básničkou, kterou píšu mezi zápisy do sešitů.
Vše co napíšu nepíšu já, ale ona. To ona je mou můzou, mým nadáním, talentem i snem. To ona něco dokázala, ona je ta dívka s vybranými slovy, jak mě označují.
A pak je tu fakt, že ona je já...



P-Ř-I-J-Í-M-A-Č-K-Y! bububu

19. dubna 2013 v 23:11 | Kacalan |  Krize pubertálního věku

Pondělí a úterý, 22. a 23. 4, dva dny, pro některé normální začátek týdne, pro některé první velká zkouška.
Mluvím o té na první pohled nepatrné části lidstva, deváťácích. Možná o tom ani nevíte, ale právě v tyto dva dny střední školy pojmou do svých cizích náručí novou várku mladé krve a prozkouší si jejich ne vždy bystré hlavy záludnými otázkami.
Nevěříte?
Většina lidí kolem mě už má něco tak podle nich "bizardního" jako přijímačky za sebou a pyšní se postem na střední škole či víceletém gymnáziu. Někdy bych vážně chtěla vidět, jak oni rozklepaně, někteří už v páté třídě, kráčeli k omšelým budovám a se srdcem v kalhotech zaškrkávali správnou odpověď.
Abych nebyla moc jednotvárná. Mé okolí samozřejmě zaplňují i lidé, které nic takového netíží, mají podle nich ještě "dost času", zvláště, když je jejich útočištěm zatím třeba osmá třída, nedejbože níž.
A to poslední? To je moje třída a lidé, kteří v těchto chvílích leží ve svých postelích (berme, že je půl dvanácté :D), spí či bdí a v myšlenkách jim hrůzy přináší toto obyčejné slovo.

Ano, mí spolužáci šíleně nerví, klepou se jim kolena už teď, několik dní předem. Ani bych se nedivila, kdy jich polovina přes víkend zkolabovala. Ne že bych jim to přála, to v žádném případě. Svou třídu bezmezně miluju, za žádnou bych ji nevyměnila, i když žádné jiné východisko tu není. Za nějaké dva a půl měsíce se rozejdeme na prázdniny a poté do nových škol. Začneme nové životy a už nebudeme společně srát matikářku házením jídla po třídě, češtinářku neustálým stěhováním se uprostřed hodiny, nebudeme si strkat v půlce hodiny sníh za trika, vymýšlet si chytlavé přezdívky, či meditovat uprostřed hodiny matematiky.
Pověstná 9.B zanikne, ale vzpomínky budou kvést dál. Jsem si naprosto jista, že když se za pár let přijdeme podívat na učitele a bývalé spolužáky, všechno nám vytane v mysli a zase budeme ti nenávidění a zárove%n milovaní pupici :3
Nejsme nehodnější třída na škole, to ani zdaleka, s velkou pravděpodobností bychom si hrdě odnášeli trofej za nejhorší, ale zase jsme lidi. Jsme fajn parta, která drží při sobě a když pod naši ochranou slupku s 25 jádry vnikne nějaký učitel, je bezmezně milován i s láskou otravován.

Abyh se vrátila k přijímačkám... Já jsem v klidu. Normálně nejsem vůbec žádný flegmatik, ale tentokrát ano. Jsem naprosto klidná, stejně jako Andy, i když ostatní jsou jak na pérkách. V pondělí i úterý tam půjdu s tím, že to v pohodě udělám, vezmou mě a já budu spokojená. Žádný stres, nervy, zklamání nebo komplikace. Takový by život měl být. Jednoduchý, optimistický, s odměnou na konci. nemám snad pravdu? :D


19.4.2013

19. dubna 2013 v 22:36 | Kacalan


Špatná nálada, špatný den, špatné stravování. Není se čemu divit, když jsem nakonec bídně zhřešila. No, řekněme, že jsem se snažila uklidnit u trouby a kdyby nepřišel bratránek a polovinu sušenek mi nesnědl, byla by ze mě kulička. Bohužel, stalo se, nehodlám jít trápit vlastní krk na záchod a ukázat světu své vnitřnosti. Radši... se projedu na motorce. I když, vše je pokryto velkou vrstvou vody. Tak velkou, že by se mi tam nechtělo ani pěšky.
Tak fajn, tak hrozné to není, ale pršelo :D

18.4.2013

18. dubna 2013 v 21:57 | Kacalan |  Pounds away!


Třetí den a já osobně nevěřím, že mě to stále drží. Popravdě jsem opravdu rozhodnuta svůj "sen" dovést do konce. Bohužel to možná chvilkama až přeháním s tím, jak moc promýšlím, co všechno za den sním. Na jednu stranu je to velká změna, po vší té přemíře jídla, zvláště sladkých koblížků, toustů či rádoby zdravých rychlovek mé výroby. Ale, cítím se fajn, takový dobrý pocit ze sebe mám. Musím uznat, že po dlouhé době, co jsem se flákala, trpěla na nemoci a vlastně nic nedělala, jen jedla a jedla, se mé tělo konečně probouzí k životu. Sice chvílemi trpím na bolest namožených svalů, protože se k nim chovám tak, jak jsem byla zvyklá, čímž to sem tam přeženu. Zvláště dosud neznámé svaly po stranách lýtek, využívané k řazení či brdění na motorce, jsou mým problémem. Pak samozřejmě ochablé ruce, které nutí k volejbalu, nebo třeba bříško.

K dnešnímu dni, 18.4, pohodovějšímu, i když zčásti dosti stresujícímu dnu, tak blízko k přijímačkám, se cítím konečně taková... "lehčí"? :DDD Ironie, že?

Hic, hic, hic... a zase zima? JEBAT!

17. dubna 2013 v 22:10 | Kacalan

Miluju léto víc než jakékoliv jiné období. Kašlu na zvířata v říji, rozkvetlé kytičky na jaro, nádherně zbarvené listí na podzim, či okouzlující zimní sníh. Jediné, po čem mé teplochtivé tělo touží, je pořádný letní den, co týden, letní prázdniny. Chci je strávit s přáteli, sportem, koupališti, pokukováním po klucích a vystavování svého těla laskajícím hřejivým paprskům. Tohle je představa mého dokonalého světa.
Kdybych to měla upřesnit... Moře, lidi, které miluju, teplo, osvěžující nápoj, pochechtávání racků, okouzlující plavčíci v dohledu, klučičí těla, na jejichž vypracovaných hrudích a břišácích se kapky vody budou lesknout jako čerstvě vylovené perly. K tomu nějaká ta ledová tříšť, oblíbené písničky a svoboda. Toť vše, co jednou chci zažít.
Vtipné je, že mým vysněným městěm je historická Paříž, popřípadě studený Londýn. Ironie osudu.


Léto není jen pojem, jen letní období. Je to čas zážitků, společných chvílí, dovolených, volna, táborů, lásek.. Čas, který nechceme promarnit, nechceme, aby skončil. Ale jednou to bohužel přijde a před námi stojí další hrůza mladých, nový školní rok.

Hodlám si tohle léto užít. Proč? Nebudu už totiž žákem a ještě ani studentem. budu vlastně takový bezdomovec, člověk s absolutní volností, kteoru jen občas přiškrtí rodiče. Hodlám si užívat toho, že jsem singl, popřípadě to s někým změnit, nadělat si na celý další rok dostatek přátel a zážitků, které mi pomůžou přežít.
Ještě zvládnout přijímačky, doklepat tu základku do konce a pak... Bitch please, I am here! 3:)

17.4.2013

17. dubna 2013 v 21:58 | Kacalan |  Pounds away!

Rozhodnutí přetrvává. Až se divím, že ze mě nadšení neopadlo úderem dnešní půlnoci. Není jednoduché nezvednout svou obrovskou prdel ze židle a nezamířit k lednici, která snad přetéká samými dobrotami. Musím ale dodat, že jsem nezměnila životosprávu ze dne na den. Už dlouhou dobu se snažím jíst zdravě, bohužel se však přežírám a v jistých životních situacích sahám po "nezdravém" jídle a to v jedné z největších mír.
Možná právě proto; kvůli dnům, kdy na vše seru; vypadám tak, jak vypadám.

Dnešní okénko v kalendáři vyplňuje sedmnáctka, 17.4.2013.
Dala jsem si předsevzetí nevlézt na váhu dřív než v neděli... večer.
Hodně to začínám přehánět s pitím čisté vody, mám příjem vody téměř až dvojnásobný, což však není přítěž, akorát častěji spěchám na záchod.
Jediné, co mě stále zaráží, je ta nepříjemná situace, když u všeho počítám kalorie. Kdysi dávno jsem se to naučila a od té doby se toho nemůžu zbavit, už se z toho stává zlozvyk.



16.4.2013

16. dubna 2013 v 21:34 | Kacalan |  Pounds away!

Bohužel to nebývá pravda...

Rozhodnutí padlo. Jako normální holka, i já mám pocit, že mé tělo není dokonalé. Bohužel to není jen pocit. Nejsem zrovna prasátko těsně před porážkou, ale do těch správných mír mi přece jen něco chybí. Ke všemu mě vlastně inspiroval jeden článek s mírně pokleslým pravopisem, slibující nohy jako Eleanor Calderová při dodržování několika cviků.
Ani mi nejde tolik o nohy, sama je mám řekněme docela osvalené, vždyť jejich používáním vlastně žiju, ale s břichem jsem na to hůř.
Další z mých nekonečných pokusů o diety je na světě. hodlám jíst pravidelně, přiměřeně a vydržet cvičit. Docela mi to zvedne náladu a mám chuť žít. I se po tom líp učí. Tak proč to nezkusit, že?

Dnes máme 16.4, týden před přijímacími zkouškami, dva a půl měsíce do začátku prázdnin. Do období, kdy chci být vážně kočka. Kdo by taky nechtěl, že?
Má aktuální váha se pohybuje kolem 62-64 kilogramů, což by odpovídalo mé výšce, přibližně 174-5 centimetrů. O co mi však jde, vše se na mě i přes mou fyzickou vytíženost třepe. Potřebuju zpevnit hlavně břicho a znovu ho dostat do formy. Teď jsem se dlouhou dobu flákala kvůli různým nemocem či zranění a akorát se přecpávala. Ehm..

Možná už víte, jsem lacto-ovo-vegetarián. V mém jídelníčku nenajdete jakékoliv maso kromě ryb. Musím se ale přiznat, že semtam jsem kvůli svému otci, který vegetariánství neschvaluje, nucena násilím spolknout jeden z nejmenších kuřecích řízků na světě.
Už před hodnou dobou jsem ze svého jídelníčku vyřadila čokoládu, protože se nestala mou láskou - až na Studentskou pečeť, jejíž chuti málokdy odolám.
Bohužel jsem závislák na kávě, i když se to snažím omezit a popřípadě nahrazovat Carem.
Kupodivu se mi velice dobře daří pít převážně čistou vodu, či čaje, jimiž si nahrazuji kávu.

To by mohlo stačit. Budu muset být na své tělo hodná, zvláště kvůli náchylným játrům a natrženému svalu na pravé noze (stehno zezadu), ale doufám a pevně věřím, že se mi aspoň něco podaří.


Více než měsíc...

7. dubna 2013 v 23:28 | Kacalan |  Krize pubertálního věku


I mě už začínají štvát ty hrozně debilní kecy o sobě a o tom, jaké kretény mám tu čest znát, ale co už s tím nadělám, když mi z hlavy nic jiného neleze, že.

Už je to více než měsíc. Lépeřečeno pět týdnů, co skončil pro mě nejšťastnější lyžák. Ani si nechci vzpomenout na všechny ty chvíle poté, co jsem ležela v posteli, obličej zabořen v polštáři a tišše (někdy i hlasitě) proklínala celý svět.
Byly chvíle, kdy jsem naštvaně mlátila pěstmi do vzduchu, stírala vtíravé slzy, snažila si si ublížit víc, než to dokázal on, ale i držela si dlaně na ústech, abych nekvičela moc nahlas při vzpomínkách.
Vzpomínky, bolí, ale dokáží rozjasnit den.
Už je to pět týdnů, co mi ho připomíná každá blbost. Ze začátku jsem čekala průběh jako u všech mých "zamilovaností" do naprosto nevhodných kluků. První šibárna, pak si ten pocit jen vsugerovávám a nakonec ticho po boři. Tohle bylo jiné, bohužel.
Už po návratu jsem cítila, že to bude jiné, že se z toho nevylíži jako z mokvající rány.
Ale, řeklo si mé vždy optimistické já, časem to přejde.
Nepřešlo! Spíš mám pocit, že se to každým dnem zhoršuje a zhoršuje. nemít kolem sebe ty, co mě podrží, asi bych hodně brzo zešílela. Měla bych na hlavě stojící šedé vlasy, vykulený pohled a pod záplavou nesmyslných škřeků a šepotu vymýšlela nové teoretie o nesmrtelnosti brouka.
Ale, řekněme si narovinu, to by bylo asi vážně trošičku přehnané. :D

Nejhorší je, že se s tím nedokážu dohodnout. Na jednu stranu jsem naprosto vyrovnaná a rozhodnutá s ním pomyslně skončit. Na druhou stačí malá zmínka, nepatrný detail a ... Langerová je zase v prdeli. Doslova, dámy a pánové.

Ale mé předsevzetí zní jinak. V následujících týdnech či možná i v delším časovém úseku hodlám dopsat povídku Dva na snowboardu, která je jím naprosto inspirována - fajn, je psána podle skutečné události :D - a pak konec. Smažu fotky z mobilu, vyzvánění, které sám nahrál ( výkřiky "Jebat!", "Mrdko nebo "Smrdíš!"), přejmenuju si ho jako ostatní a bude to pro mě obyčejný "kluk z tábora". Už žádné vzdychání či depky. Vůbec nic. Vše odejde s posledním řádkem. Budu zase v pořádku, normální jeblá holka, co očumuje každýho kluka v dosahu dvaceti metrů a užívá si, když jí pohledy opětují.
Budu znova nabízet brambůrky úplně cizím lidem, šílet po pandách, flákat školu a mít blbé kecy. Po dlouhé době to budu zase já.
Věřím, že to bude těžké, ale já to zvládnu. Poslední slovo, poslední věta, poslední vzpomínka... poslední pocit. :)

1D-ff - soutěž Harryho jednodílovek - upřímnost nadevše

2. dubna 2013 v 20:05 | Kacalan |  Fan Fiction

Jsem upřímný člověk a když jsem se už s tou kritikou patlala, proč ji nezveřejnit, nevyužít, že... :3

Pondělí večer, prvního sněžného dubna

1. dubna 2013 v 22:39 | Kacalan |  Odpadkáč

/tenhle kluk je vážně boží :33/

Na jednu stranu
vnikne mi na mysl,
vtáhnout tě do stanu
a dál nějaký nesmysl.

Jediné, co říct bych chtěla,
co dělat,
neskutečně ráda bych tě měla.

Objala a zašeptala,
čisté city,
na krku polaskala,
srala na cizí pocity.

Popravdě?
Sedím doma,
před očima obraz tvůj,
bylo by prima,
kdybys místo mozku neměl hnůj.

A ta druhá strana,
ta co mi pomáhá vstát,
usmát se,
do očí podívat.

Sračka jsi,
nic víc,
přesně to si totiž zasloužíš.

Přizdisráč,
jak řekl jsi sám,
tak proč mám pocit,
že nerozumíš tomu sám.

Jednou se potkáme,
náhoda jak hovado,
pohledy setkáme,
určitě ne nastálo.

Budeš to ty,
kdo bude litovat,
za mými zády pospíchat,
ostatní odmítat.

Zjistíš,
co jsi mohl mít,
ale to tehdy bys musel jednu trapku chtít.

Přejdu to,
věřím,
za dlouho,
ale ano.

Pak uvidíš sbejistou osobu,
co kdysi tě měla ráda,
tak nedělej ostudu,
hraj si na kamaráda!

Yeah, stále mě to nepřešlo, ale to se poddá :D