I am jealous, I know...

24. května 2013 v 22:29 | Kacalan |  Krize pubertálního věku


Na mé psychicky narušené já - tedy aspoň se tak cítím - je toho poslední dobou moc. Mám chuť napsat si naivní, ale hlavně sladce srdceryvný článek a vypsat se ze všeho, co trápí mou hlavu. Co hlavu, trošku jinou část těla.


Rozum velí zapomeň, srdce ví, že nemůže..

Nečekala jsem, že po tak krátké době (- tři měsíce) budu sama sobě přiznávat, že mohlo být hůř. už kolikrát mi myslí projela věta: "Zlatý Holda!"
Jsem naprostý debil. Pravda, moje zamilovanost vůči Holdovi nebylo jen dvoudenní pobláznění, měla jsem neskutečné stavy zoufalství. Ale... když někoho dlouho nevidíte, pomalu vám docházejí vzpomínky a všechny city se utišují. Nemám snad pravdu? A já po dlouhých týdnech neustálého vzpomínání na to či ono začala zase... "žít"? Možná.

Ti, co jsou nám nejblíže, jsou těmi nejnebezpečnějšími...

Vždycky jsem si myslela a pevně věřila v to, že u nás ve třídě není žádný kluk, se kterým bych mohla něco mít. Všechny znám až neskutečně dobře, proto bych předem už znala všechny špatné vlastnosti a zamilovanost by pozbyla ony růžové brýle. Pravda, na lyžáku to zajímavě vypdalo se třídním šprtem, božským P. :3, ale nějak to vyšumělo to ztracena. Kdo by se tím zaobíral. Ale pak tu byl ještě jeden. Kluk, který se do mě v páté třídě zamiloval tak, že jsem ho měl neustále v patách, dokud mě nenasral natolik, že jsem mu na škole v přírodě řekla, že s ním nikdy nic mít nebudu. První kluk, který mi dal facku - na lyžáku v sedmičce, po tom, co jsme mu téměř nechtěně stáhly u něj v pokoji kalhoty, zdůrazňuji JEN kalhoty. Nádherně mi vrazil na schodech. Začalo období ignoru.

Kolik to mohlo být, rok? Celou tu dobu se mnou téměř nemluvil, mně to téměř nevadilo. I když někdy byly ty chvíle až tak vyhrocené, že mu vadil i fakt, že jsem prošla kolem jeho židle. Docela často na to prostě muselmarážet.
Po roce to začalo znenadání. Třídou zašuměla sázka tohoto kluka. Chtěl "zjistit", kdo má větší zadek. Či já, nebo spolužačka Sabina. a tak v nestřežených okamžicích se dotýkal mého pozadí, za což se setkával s velkým odporem. Vždycky byl hubený a slabý, tudíž se stačilo naštvaně ohnat a už radši se s míchem utíkal. Nebylo to nic světoborného, ale přeci jen malá změna tu byla.

Posledním bodem byla devítka. Nevím, zda zezačátku něco bylo, ale já tomu pozornost nevěnovala. Až když se na scéně objevil Holda a já se pojašeně zahleděla do svého ideálu. Tam někde předpokládám začátek. Čehožeto? Já vlastně ani nevím. Jen jsem si jednoho dne prostě uvědomila, že stačí zaprovokovat nějakou poznámkou jednu určitou osobu ukrývající se pod iniciálem M. a ona se po mě vrhne s úmyslem mě ulechtat k smrti. Když už jsem došla k tomuto závěru, bylo téměř po třech měsících po tom, co se mi naposledy povedlo spatřit Holdu. Ráda bych řekla, že má zamilovanost přežila, ale co se nekrmí, to zemře. Stále mám chuť po něm skočit, ale nějak jsem si uvědomila, že se mi spíš líbil jeho zevnějšek, spíš jsem ho chtěla ojet na stole než s ním zažít velkou lásku.

Vše má svůj důvod, jen ho musíme objevit...

Vlastně jsem jednu dobu začala silně přemýšlet, zda Holda nebyl znamením. Znamením, že se musím rozhlédnout. Kdo ví, třeba bych si M. nikdy nevšimla, nebýt toho jebatelného přizdisráče. Teprve když to zakoukání konečně opadlo, všímala jsem si pozornosti, která mi byla věnována. A tak jsem si toho začal všímat čím dál víc.
Po nějaké době to přerostlo až v jakési primitivní přátelství. Popravdě jsme většinu přestávek trávili spolu, ať už hraním na mobilech, pošťuchováním se či prostě kravinama. Často jsem v matice zažívala pocity mořské nemoci, když mi byla neustále zvedána židle. Časem mi byla zvedána i v dějepisech, přírodopisech... :D
A stále se to stupňovalo. Snad bych ani nebyla schopná spočítat všechny narážky, které měl. Kdybych jen vzpomenula ty, kdy mi osahával jedno určité místo na stehně, kde jsem lechtivá, a tvrdil, že aby byl úchyl, musel by vyjet výš. Což by se mu samozřejmě líbilo... Nedá se to snad ani vypsat.
A ono to zašlo ještě dál.
Od jakživa jsem nesnášel němčinu. Neumím jazyky a "šprechtění" je pro mne noční můra. Ale už jsem měla i stav, kdy jsem byla odhodlaná názor změnit. Proč? Je to jediný předmět, kdy pondělní hodinu sedím za M. Tím pádem mu mohu vrátit všechno zvedání židle, otravování i kopání do židle, což si samozřejmě náležitě užívám. A jak jsem tak otravovala, učitelka nás seřvala. Jak mě za kopání, tak ho za to, že se rukou za zády bránil, snažil se mě mačkáním lýtka donutit přestat. Rezignovaně jsem si jen opřela nohy a byla rozhodnuta aspoň poslouchat, když už se nic nenaučím. M. ruka ale zase sjela do zadu a opřela se mi o koleno. S povzdechem jsem natáhla ruku s tím,ž e ji jemně odstraním. On však moji ruku popadl, sevřel mé prsty v dlani a až do konce hodiny nepustil. Nebudu lhát, v břiše jsem měla něco až jako motýlky - podobně jako při chvíli, kdy jsme vedle sebe seděli v kině na návštěvě se třídou a já mu ležela na rameni.-
Kamarádka navíc ještě prohodila, že se u toho mírně usmíval. Párkrát mi palcem přejel hřbet ruky. Pak já mu a zase on... prostě jak dva... zamilovaní.

Při středeční hodině se to s podobným výsledkem opakovalo. Seděli jsme v jiné učebně a já se prohodila s kamarádkou, abych mohla sedět vedle něj. Avšak nás čekala písemka a hromadně rozesazování. m. se rovnou zeptal, zda si s ním rovnou nepůjdu sednout dozadu. A já kývla. Do posledních tří volných lavic jsme se usadili já, on a ještě jeden kluk. Začala jsem psát a co nejnenápadněji mu dávala opisovat. Snad to díky mě i zvládl. Po písemce jsme se mohli vrátit zpět, ale ... nešli jsme. Sesedli jsme si do jedné lavice a v majetnickém gestu si snad omylem propletli nohy. Pak jsem zase prohodila nějakou štiplavou poznámku, které jsou mou specializací, a on pozvedl ruku v gestu, které mělo značit pokus o týrání mé osoby osaháváním citlivých částí stehna. Ale nezmáčkl. Jen ruku jemně položil a nechal tak. I přesto jsem pozvedla svoji a s tichým odporem ji stáhla ze své nohy. Jen lehce a pomalu. Musela jsem ho přitom chytit za spojené prsty, aby se mi záměr podařil. Už mě nepustil. Svými prsty sevřel ty mé a naše natažené ruce nechal spojené. Trvalo jen pár sekund a už jsme se drželi za celé dlaně. S tím se dostavilo i to příjemné vrnění v oblasti břicha. Podívala jsem se na něj a setkala se s čokoládově hnědým pohledem. I druhou rukou jsem ty naše spojené pozvedla, položila si na klín a propletla prsty.
"To je o moc lepší," prohlásil a byl neobvykle klidný. Už žádné vtípky, pošklebky či hlášky, dokonce nereagoval ani na normální nahrávku od kluků z první lavice a to nápěvu melodie z Mickeyho klubíku. Nic, ticho po pěšině. Já kravka si myslela, že to pro něj přeci jen něco znamená.
"Já už ti tu ruku nevrátím," zapitvořila jsem se s našimi spojenými dlaněmi na břiše a na chvilku odtrhla pohled od učitelky, která v německém jazyce něco vysvětlovala u tabule.
"Tak jo," souhlasil bez jakýchkoliv protestů.
"A tobě nebude chybět?" zeptala jsem se překvapeně a poytáhla koutky do úsměvu.
"Když bude u tebe, tak ne," prohlásil a stále mě hypnotizoval tím svým pohledem.
Tak fájn, řekla jsem si v duchu a pokusila se, aby naše dvojce nevzbudila pohoršení mezi ostatními ve třídě.
"Já ti tu ruku nevrátím!" prohlásil, když se všichni na konci hodiny zvedali a balili si věci. I já už chtěla vstát.
Naklonila jsem hlavu, pousmála se a zadívala do jeho očí.
"Ale já ji budu potřebovat!" ohradila jsem se proti jeho štěněčímu pohledu, který tak často proti mě používal. Trvalo to několik desítek sekund, ale i tak jsem svou ruku dostala zpět. Jako by mu někdo zapl knoflík on. Najednou zase vtipkoval, smál se, provokoval, šťouchal do mě.. prostě tak. Zase normální, ten klid, ta "spokojenost" byla pryč.

Některé lidi nemůžeme pochopit, dokud nám nedají šanci...


Vždyť ještě den před odjezdem na školní výlet se posmíval mé plastelínové kobře na onimace a stál si za svým, že je to rejnok. Ještě ten den jsme se rvali jako koně, i když se smíchem. Ještě ten den se mě ptal, jestli s ním neplůjdu do města. Nemohla jsem, čekal mě taneční koncert.
A pak přišel odjezd. Nebudeme si nic namlouvat, po deváté už jsme stepovali na nástupišti na autobusovém nádraží a vyhlíželi poslední opozdilce. Konečně došel. Nevědomky se mi na tvář dostavil usměv a já pozdravila. Stál se mnou a mým nejlepším kamarádem a spolužákem vedle položených krosen a pomlouval vše od počasí až po učitelku češtiny. Když konečně dorazil bus, nahrnuli jsme se dovnitř jako velká voda a s úsměvem zabrali úplně poslední místa, tedy pětici na konci autobusu. Na jedno se narvaly krosny, pak nejlepší kamarád, já, on, a dvě mé kamarádky. No stres. Blbli jsme, šťouchali do sebe, snažili se co nejvíce svého souseda namáčknout na toho druhého v zatáčkách a prostě si užívali náš poslední společný výlet. Umh... bylo to popravdě více než zajímavé. Samozřejmě plno sexistických narážek, polehávání na sobě navzájem apod.
A pak to přišlo. Vystoupili jsme v jedné nejmenované vesnici, vytáhly krosny na záda a zamířili ke kempu, kde jsme následující víkend měli trávit. Nevím, co se stalo a kdy přesně, ale mezi mne a M. se vloudil ignor, naprostý. z jeho strany, samozřejmě. Jakobych něco udělala.

Ignoruješ mě? Dobře, vždykcy jsem si přála mít nějakou nadpřirozenou sílu a neviditelnost byla jedna z mých oblíbených.

Posedávaly jsme na verandě své holčičí chatky a rozhlížely se po okolí, já a Andy. Půlka třídy se nasáčkovala do jedné klučičí chatky. Nechtělo se nám cpát se do toho kolektivu, kam nás nepozvali. Radši jsme zapadli do druhé klučičí chatky za partou, kde o nás stáli. Vlezla jsem za nejlepším kamarádem - pro mě někdy až bráchou - na postel, půjčila si mobila pařila o stošest. Mastili jsme karty, požírali marschmallows a čučeli na Scary Movie 1. Nic extra, sice jsem jednoho člena musel ahned několikrát ošklivě odpálkovat kvůli jeho nadrženým řečem, ale naštěstí se projevoval jen slovně. Nikdo se po nás nescháněl, nikdo nás nehledal. Dvakrát nás sice přišel zkontrolovat třídní, zda neprovádíme nějaké nekalosti, ale jinak nic. Vlastně až téměř ke konci doletěl M., strčil hlavu před obrazovku ntb, prohlásil, že to tam smrdí a zase odešel. Ale ani nám už se nechtělo dál sedět, tak jsme vytáhli gumu, napnuli ji mezi dva sloupky a začali si házet ringem. Zase taková zábava to nebyla. Pak někdo přišel s nápadem nohejbalu. Okolí bylo mokré a špinavé s přemnožením kopřiv, ale i přes holky a M. jako začátečníky, jsme opravdu začali hrát. Třídní se přidal a začal mohutně vykřikoval, že se hraje o M. kofolu. Moc dlouho M. nehrál. Sralo ho to, že neumí to, co ostatní - zvláště spolužák P. - a se zatnutými zuby a nehty dohrál hru do konce. Všichni špinaví, mokří a spocení mířili do umýváren. To byla doba, kdy už se se mnou nebavil. A důvod snad neměl. Přemýšlela jsem, jestli nežárlí na MN., mého nejlepšího kamaráda. Pravda, v buse jsem o něj už automaticky byla pár minut opřená, seděla jsem u nich v chatě a většinu pátečního dne chodila v jeho obří mikině, ale i M. už musel vědět, že jsme prostě kamarádi. Vždyť nás denodenně viděl ve škole. To se mi jako dostatečný důvod nezdálo.

Ignor? Tak teda děkuju...

A konečně jsme se dočkali večera a milovaného táboráku. To ignorování bych ještě brala, navíc se ke mně doneslo, že je nějaký smutný či co... Ale přišla velká rána. Sedl si naproti mě, přes tmu ani plápolající oheň jsem na něj téměř neviděla. Po svých bocích měl dvě holky, B. a S. Nic to neznamená, řekla jsem si. Ale v průběhu večera, jak nás trochu ubývalo, černotu protínaly jen naše vlastní skřeky doprovázené kytarou, ulovila jsem židli před touto trojcí a začala opékat marschmallows. neustále si stěžovali, jak je jim zima, až si je narval až na klín, objal rukama a každou dlaněmi uchopil za dlaň. V tu chvíli to ve mě vybuchlo. Bylo to už vážně moc. Ignor mi sice vadil, ale zvládnout se dal, ale toto bylo vážně i na mě moc. Ale já to přežila, snažila se co nejvíce vyhýbat jeho pohledu. Což se mi zase tolik nedařilo. Ale i tak jsme se kolem druhé dostali do chatek a začali vlastní pokračování pařby. Snědly jsme s holkama vše, co se dalo, prodrbaly kluk a postěžovaly si na vše, na co se dalo. Kdyý už jsme pár minut po čtvrté raní odpadly, byl to výkon. Ráno se mířilo do obchodu. Jen pár lidí se vydalo na tuto "procházku" v tom děsném lijáku, který vesnici postihl. Znova jsme posedávali u kluků, dělali kraviny, čučeli na filmy či seriály, hráli karty - třeba zcela novou hru Krávy (pravý název 6 bere) - a dělali kokotiny. A pak jsem se nějak "podřekla" a vyzvonila svůj "problém" MN. Jeho reakce nebyla taková, jakou jsem očekávala. Bylo mi sděleno, že M. neví, co chce, a že je malé dítě.

Něco děláš, něco říkáš...

A ono to pokračovalo. Odpoledne se autobusem vyrazilo na cestu do jiné venice, kde jsme měli zabrané dráhy na bowling. Nalezli jsme do autobusu a já jen s trpkou úzkostí hleděla na M. záda vepředu, jak posedává s B. Ještě nám zbývala hodina před tím, co jsme se měli dostavit do restaurace. Bylo rozhodnuto pro procházku po hřebenu. Kráčeli jsme podél košatých stromů v lese, zakopávali o trčící kameny a nadávali na všudypřítomné bahno. M. pochodoval se svými věrnými bodyguardy ve formé B. a S. vepředu a já si to ploužila několik metrů za nimi. Pak zničeho nic doběhl k mé osobě a Aničce po mé pravici, nastavil ruce a donutil nás svými nápaditými kecy chytil se s ním za lokty a se smíchem pokračovat v cestě. Vlastně jsme ani neprotestovaly a s hláškami o tom, jak bude chvilku táhnout do kopce on a chvilku my, jsme stoupali do příkrého stoupání. Nějak se to zvrhlo a náš šprťácký spolužák P. se pěkně rozjel. Anička se chvilkama začal prý bát, aby nás nehodil do prvního keře. A musím přiznat, že tak zněl. I já jsem se divila, jak moc velký úchyl se z něho stal. Ale... pak ho přestalo bavit náš držet jen tak a obě nás popadl za dlaně a začali jsme v žertu pažemi houpat jako děti z první třídy. Prostě jsme blbli a docela přidali do kroku a to tak, že jsme za chvíli předešli všechny a kráčeli první. Tedy i před M.
V duchu jsem si přála, aby to viděl a zjistil, jak jsem žárlila u táboráku já. Schválně jsem hlasitě oslovovala P. zdrobnělinou a nadávala na jeho úchylné kecy. Pevně jsem doufala, že mě M. přeci jen má rád a nebyla jsem jen odreagování v nudných hodinách a nicneříkajících přestávkách.
Pak se ke mně od jedné spolužačky přezdívané příhodně Lenin doneslo, že mu to šíleně vadí, má blbou náladu a... žárlí. No, měla jsem až sobeckou radost z toho, jak pěkně jsem mu to vrátila. Vlastně jsem si hověla v pocitu, že mě přeci jen má rád, aspoň trošku.

Kdo je víc zmatený, já nebo tvé svědomí?

Dostala jsem další naději, ale i když došel se podívat, jak hrajeme a chlubil se svých strikem, nic víc nebylo. U táboráku zase seděl naproti a tulil se k holkám. Učitel ještě jakoby schválně hrál teskné písničky o lásce, při kterých se M. ještě víc přitulil k jedné ze svých "holek". Nemohla jsem si pomoci a nenápadně po něm házela pohledy, které mě ještě více ubíjely. Nebylo ani slovo, ani věta, ani pokus. Tak jsem se na něj nasrala a kolem půl druhé v noci, když už se ocitl ve své chatce, poslala jsem mu velice ironickou sms o tom, jak mě krásně ignoruje. A pak si takhle kolem půl třetí ležím s holkama v posteli a najednou mi zvoní mobil. Oznámil mi jméno S. Strčila jsem mobil kamarádce vedle, D., a unaveně se zahrabala do spacáku s pohledem upřeným na ni. S. se strašně omlouvala, jak se chovala, načež položila telefon v půlce věty a já poděšeně vykoukla z teplého pelíšku.
"No do háje, on jí to přeposlal! Já budu v tom spacáku i maturovat, už nikdy nevylezu!" Bylo mi trapně, proč to hovado muselo něco takového přeposlat znovna... jí?
Už jsme usínaly, když se rzletěly dveře a za doprovodu deště do chatky vletěla S. rozsvítila a zamřourala do ostrého světla. Začala její dlouhá řeč o tom, jak se s M. bavili o vztazích a shodli se na tom, že chtějí být co nejdéle nezadaní a nikdy by si nezačali s nikým ze třídy. Fajn, pomyslela jsem si a v hlavě mi hučelo. V tom případě se v něm nevyznám už vůbec. Byla jsem ráda, když konečně odešla. Před holkama jsem dělala ramena, že mi to vůbec nevadí, ale sotva usnuly, z oka se mi vydrala protivná slza. Tohle nebylo fér.

Konec? To vysvětli mojí paměti!

nastal ignor, tentokrát i z mé strany. Pro něj už jsem nebyla Katuška, ale jen Katka, on pro mě byl jen stín. Jediné slovo, které jsem mu ten den věnovala, bylo tiché "Čau", dkyž se po vystupování odpojoval od naší kráčející skupiny. A v pondělí mě jeho přítomnost čekala zase. Bude to znít jako klišé, ale i když seděl d pěti metrů ode mě, neskutečně mi chyběl. Chybělo mi to drcání do židle v matice, ty hlášky, které prohazoval, ty chvíle o přestávkách, kdy se mi smál, že jsem malá a já mu musela stoupat na nohy, abych se mu aspoň vyrovnala, chyběly mi úsměvy, které mi věnovával, chyběly mi jeho doteky, chyběl mi on.
Pak se nějak naskytla možnost si přes P. rýpnout, že se mnou M nemluví. M. se hned ohradil, že on se mnou mluví, ale já s ním ne. Na pár sekund to byl zase ten starý M., ale jen na pár sekund. Když přišla další hodina němčiny, nesla jsem ji velice těžce. Zvláště to, že si odsedl na druhou stranu třídy. Vzpomněla jsem si na ty doteky, které mezi námi právě v hodině tohoto jazyka proběhly a bylo mi do breku. Dokonce ani v přírodopise si prostě nemohl sednout na volné místo vedle mě, radši se cpal na druhou stranu třídy. Odcházela jsem ze školy zkroušená a zmatená, velice zmatená. Proč mě ani nepřekvapilo, když to bylo v úterý podobné, že si mě nevšiml. Jedině se uprostřed matiky zeptal na název asymptot, protože nestihl zareagovat při učitelčině výkladu. Toť vše. Ve středu byl na tom podobně. Včera to bylo snad ještě horší. Pravda, já mu to snad dělám ještě těžší, skáču po P. na chodbách jen aby viděl, že mě jeho "zrada" nebolí. Sedám si s P., s každou otázkou jdu k němu, prostě si ho všímám víc než obvykle. Mám u něj totiž jedinou jistotu, jakési to chození už máme za sebou a on má jakýsi komplikovaný vztah s D. Tak se ani nebojím. Ale když mi M. hnusně oznámil, že mám vypadnout z jeho lavice, protože jsem se o ni opírala a bavila se s holkama, popravdě jsem se nasrala a chtěla ho vytěsnit z mysli. Což samozřejmě nešlo. Dnes se snad dobře vyspal, či čo, ale od rána se se mnou bavil, v matice se na mě už zase usmívala házel hlášky. Ale nesáhl na mě. Jen jednou se o to pokusil na chodbě, protože jsem měla vážně blbé kecy, ale jakoby ho uděřil blesk, či bych byla prašivá. Málem až uskočil. A tak. Překvapilo mě, že se se mnou vůbec bavil, dokonce si při focení stoupl za mnou a bavil se se mnou, i když měl po druhé roce B. Jak divné... a co si mám potom myslet já? Člověk bez jakýchkoliv zkušeností.
Ten kluk mě totálně mate a já opravdu nevím, chci ho zase chytit za ruku, opřít si v kině o něj hlavu, stoupnout mu na špičky a hádat se o to, kdo je vyšší. Chci se s ním zase smát a třeba i něco víc. Prostě ho chci, ale začínám silně uvažovat o tom, že on sám neví, co chce, tak jak to mám vědět já. Pohrávám si s myšlenkou mu při první možnosti napsat na fb, až bude online, ale bojím se, že když načnu nějaké to vážnější téma, vrátíme se zase do mezí ignoru. Umh, a taky se nechcci podbízet. To on zklamal mě a já důvod neznám a když se teď vrátíme do naší flirtovací fáze, bude si myslet, že mě má jistou, ale zase ho nechci ztratit. Já prostě nevím, je to na mou hlavu moc matoucí... -_-
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama