Červen 2013

Závěrem

23. června 2013 v 15:29 | Kacalan |  Summer 2013

Došla jsem k překvapivému závěru. Někdy máte vymyšlený děj již předem a když se dostanete k nějaké ze situací, najednou se vám to zdá trapné, nedostačující a celkově navyspělé na to, aby se váš příběh vyvíjel tímto směrem. Ačkoliv je mi líto tolik úsilí a dřiny zahodit vniveč, ale nic jiného nezbývá, nechci hledět do očí pravdě, že je mýám příběhem něco trapného. ANo, takže se jde škrtat, škrtat, škrtat, mazat, mazat a nakonec přepisovat. Nu což, jde se na to :D

Čekání

20. června 2013 v 22:50 | Kacalan |  Krize pubertálního věku
Někdy je prostě lepší počkat si na lepší věci a nevzdávat vše v zárodku. Ale co když celou duší, tělem, celou svou osobou toužíte po Tom. Pod Tím se může skrývat cokoliv. Úspěch, láska, rozřešená hádka... opravdu jakákoliv věc, po které toužíme. Ale něco nám jako samostatným bytostem nedochází.
Má teorie (dnešní) se týká té pověstné lásky. Je opravdu třba čekat?
Odpověď je snad všem předem jasná, je.
Když už nás ten prohnaný Amor zasáhne svým neposedným šípem a my v jakékoliv síle zahoříme láskou/zamilovaností k jiné osobě, není to vždy tak snadné, jak si můžeme představovat.
Hned zezačátku si musíme uvědomit jediné. Že na druhé straně stojí člověk nám podobným. SE svým vlastní myšlením a jiným zpsobem chování. Člověk se strachem, obavami, city a potřebami. Až když nám dojde, že si nemůžeme vymýšlet všelijaké teorie o tom, jak se v situaci zachová, teprve můžeme zvednout bradu.
Z vlastní zkušenosti můžu říct, že ať si vymyslím všechny možné teorie, co může udělat, vždycky najde nějakou, kterou nepředpokládám a tu uskuteční.
Detailní příklad jen pro ty, které zajímá mé soukromí :3 :
Těch problémů mezi námi bylo až přespříliš. Poté, co jsem mu v pátek poslala srdceryvnou slohovku o tom, jak ho mám ráda, neodepsal. Ani se jinak nechoval. Jakoby to snad nečetl. Ale ano, četl, vím to. Prostě jsem se nějak rozhodla, že mu týden musel stačit. Tak jsem mu dnes večer chtěla napsat, zda mi vůbec kdy hodlá odpovědět. A... seděla jsem u počítače, byl online, ale já měla strach, jak jinak. Vsadila jsem se sama se sebou, že pokud tam bude i v 19:57, napíšu mu. když ne, není co řešit. Otevřela jsem si jeho chat okénko, ale zavřené ho nechala na liště a dělala si na jiné záložce svoje věci. Čekala jsem na čas. Ale nestihla jsem O minutu dříve mi naskočila modrá tabulka s tím, že mi On píše. Tak překvapující situaci jsem už dlouho nezažila. Ty zprávy pak přišly tři. Než jsem je stihla otevřít, trochu to trvalo. přeci jen jsem se děsila, co tam je. Ale milej zlatej mě doběhl. Psal něco ve smyslu, že se o tom, co je mezi náma, nechce bavit. Psal mi kvůli tomu, kdy se ve škole vrací učebnice. Nejdřív jsem ho hlasitě vyfakovala, pak mu profesionálně odepsala a trucovala dál. Ale pak... mohl napsat další polovině třídy, která bylo online. A on stejně napsal mě, holce, která mu o zprávu výš vyznala své city. Nevím, co si z tohoto výroku vzít a to mne možná mate ještě víc...

Jsem kdo jsem

19. června 2013 v 23:20 | Kacalan |  Kacalan
Stalo se to už dávno, kdy na svět přišlo malé, podviživené dítě. Na svět se dralo s měsíčním předstihem, což ho akorát připoutalo k tvrdému lůžku inkubátoru. Rostlo rychle, někdy se až s přehnanou aktivitou hnalo do věcí, na které bylo ještě krátké. Snažilo se vybojovat si na světě to nejlepší místo. Bylo hodné, aby se rodiče nemuseli zlobit a krátit si své životy zlobou. Ale i přes všechnu snahu několikrát dostalo takovovou tu výchovnou.
Jeho cesta vedla přes dětské trablé a lásky ve školce, pak jednu a nakonec druhou základní školu. PO celou dobu potkávalo mnoho lidí, kterým se chtělo zalíbit. Ale čeho je moc, toho je příliš. Byli lidé, spíše opačného pohlaví, kterým přerostlo přes srdce. Ještě jako děti se mu to snažili dát najevo. Ale ono se bálo, bylo vyděšené z toho, že by někdy mělo něco mít s někým takovým. V nouzích nejvyšších vytahovalo úrážky či až přespříliš upřímná slova, která je ranila. A toho pak dlouho litovalo. Jeden kluk tu přebýval stále. Už před čtyřmi lety se do této dívky zamiloval,a le se svou láskou to až přeháněl. Ošklivě mu to vytmavila a on smutně odešel. Ale nepřešlo ho to. další roky jí to nenápadně předhazoval, vymýšlel si lži, cpal jí svou prý holku a choval se pitomě.
Oba dospěli, tou dívkou jsem já, téměř šestnáctiletá Kacalan, deváťák na plný úvazek, stále to chtivé dítě se strachem z neznámého. A on je tu taktéž. Stále se mnou chodí to té samé třídy, střídá svů nálady, chová se jako dítě, ale něco se změnilo. Nejdřív dlouho trvalo, než ho obdiv k mé osobě přešel - ne, nejsem namyšlená, či egoistická, abych si to jen myslela - ale nakonec se z toho dostal. A pak.. kdo ví, co to způsobilo, ale role se obrátily. Začal se stávat součástí mých představ i snů, modliteb i přání. A tentokrát je to on, chladný kámen úrazu. Snad mi to vědomě vrací, ty roky bolesti, které jsem mu snad nevědomě ztěžovala. Jiná možnost není, vědět dřív, jak se cítí, mohlo být všechno jinak...

Dospělost

16. června 2013 v 21:32 | Kacalan |  Úvahy

Přišla zima, roku už velice dávného a mé mladé já se ocitalo mezi dvěma světy. Mezi dětství plným her a dospěláckou verzí reality. Neohroženě vstoupilo do dospělosti bez toho, že by si uvědomilo, co všechno špatné ho čeká. Lži, zklamání, nouze, bolest, jizvy, nebezpečí, stálo to vůbec za to? Za chvíle plné radosti, štěstí, machrování, přátel a lásky?? Vážně?
Život už mě za těch pár let, co tu oxiduju, dokázal nespočetněkrát ujistit, že vždy, kdy si myslíme, že je nejhůř, může to být ještě horší.
Kdysi, v tom chladném období už zapomenutého roku, jsem řešila jediné. S kým půjdu ven, co dostanu z obávaného diktátu a kdo se mnou bude tancovat na diskotéce na školní akci. Nebrala jsem v potaz, že mé činy můžou mít nějaký dopad na budoucnost.
Nevěřila jsem, že může postoj mých spolužáků ovlivnit situace, která se v tuto dobu odehrávala. A jak se zdá, vše je možné. I když si myslíme, že větu, kterou proneslo malé děcko, si může pamatovat i vcelku vyrovnaný puberťák a dávat za to člvoku vinu i o tolik let později. Možná, čtenáři, cítíte, že mluvím z vlastní zkušenosti. Ale to já tady vytahovat nechci, moc bych si tím rozhodila idylku, kterou mi dnešní den připravil.
Vlastně, ještě tomu pořádně nedokážu uvěřit, ale o pár týdnů, jen měsíc a něco, se má odpověď na věk zase o číslo změní. Už nebudu to patnáctileté kuře, jehož největší problém byl, jestli ho na koupaliště pustí za levno. Už ne. Není to sice takový rozdíl,a le každým dnem se posouvám k už vzpomínané dospělosti.
V polovině vymodlených prázdnin už ze mne bude šestnáctiletá slečna, od které se už přeci jen něco očekává. Každým rokem ne lidi berou vážněji, teda aspoň ti, kteří se mnou netráví hodiny ve škole při pobíhání po třídách a vykřikování trapných hlášek.
Všímám si, že jsem se změnila a sama nevím, zda k lepšímu. Bohužel mne neskutečně trápí, že jsem tak zaostalý typ člověka a připadám si méněcenná. Asi za to může má nejlepší kamarádka, kterou sic nadevše zbožňuju, ale už mě užírá pocit, být ve všem až ta druhá. Fajn, možná uběhnu 800m za kratší dobu a dohodím o nějaký ten metr dál,a le koho to dnes zajímá?
Ještě před pár lety jsem to byla já, ta chytrá, úspěšná ve sportu, kamarádská, u kluků, učitelů i rodičů oblíběná. Ale už ne. Má dvojička se začala zajímat o školu a už mezi námi takový rozdíl není, začala se hýbat a téměř mě dohnala ve sportu. Začala chodit na (mé) akce a všechny lidi si získala. Už ani zvířata či malé děti neupřednostňují mne. O klucích ani nemluvě, za poslední měsíc toho má za sebou stokrát víc než já za celý život.
Nestěžuju si, jen uvažuji o smyslu celé téhle komedie pod názvem "život". Proč tu vlastně jsme?
Abychom dospěli, zklamali se, našli blízké a nakonec vypustili duše na nějaké posteli smrti? Nějak od toho pobytu zde očekávám víc...

Summer 2013 - 1.kapitola

16. června 2013 v 20:04 | Kacalan |  Summer 2013

1.kapitola
"Srdce je tíha, rozum je váha."
- Vladimír Holan

Summer 2013 - Prolog

12. června 2013 v 15:15 | Kacalan |  Summer 2013

Prolog
"A přece se točí."
- Galileo Galilei

Summer 2013 - úvod

11. června 2013 v 21:32 | Kacalan |  Summer 2013

Potlesk prosím! Kac. se totiž zase bezhlavě vrhá do něčeho, co chce dopsat. Tentokrát se to netýká žádné slavné hvězdy, žádného kluka či "lásky". Tedy tyto faktory tam samozřejmě obsaženy budou, ale ne v hlavní pozici.
Příběh je o třech dívkách.
Červenovlasá motorkářka se svými sny, anděla připomínající kritička a dívka, jejíž sny nedosahují reality. Děj popisuje jejich neuvážený výlet před sedmi lety, tedy v roce 2013. Na tomto letním povyražení se stane něco, co navždy změní jejich životy. Už to nebudou tři hodné budoucí středoškolačky a nejlepší přítelkyně. Jejich pouto povolí a na další léta od sebe odloučí.
A pak nastane rok 2020. Čas, kdy se mají znova po dlouhé době setkat. A co je čeká? Jak budou vzpomínat na staré časy, jaké chyby najdou a čemu se společně zasmějí, to můžete očekávat zde, v povídce Summer 2013.

Na úvodním obrázku právě v této chvíli pracuje úžasná grafička Luss, tak se je na co těšit :3

Zkrátka zapomenout!

9. června 2013 v 21:50 | Kacalan |  Ostatní




Haluze

3. června 2013 v 15:34 | Kacalan |  Ostatní

Když se člověk vyžívá v obrázcích jídla... :3

"Tati, chceš s tím salátem pomoct?" optala jsem se jednoho ze svých rodičů žvýkaje kus salátu.
"Né, ty bys potom užírala!" ohradí se a výhled na zeleninu plovoucí v octovém nálevu mi zastíní vlastním tělem.
"Fajn, fajn, mám svůj," protáhnu a vyhledám v lednici vlastní těstovinový salát, na který by můj otec ani nepohlédl. Sotva se mi povede si přibližnou dávku naložit, vyskytuje se v kuchtění mého zploditele nemalý problém.
"To v té hnědé láhvi je olivový olej?" křičí na celý dům a pozorně studuje nápisi na láhvi.
"Když je tam obrázek oliv, tak to bude asi výtažek z kokosů..."
"Ty tvoje kecy mi vážně celý den chyběly!" ohradí se proti mé vcelku tréfné poznámce a bohatě touto pochutinou svůj výtvor pokropí. No, mě ta jeho nálada taky extrémně chyběla.
x x x
o půl hodiny později
"Kat? Zametla jsem v kuchyni, že ji vytřeš?" Přeci jen musím hrát hodnou holčičku, aby se mi splnila všechna tajná přání, která mi rodiče mohou zrealizovat, takže kývu na mamčinu žádost a s kýblem v ruce mířím do kýžené místnosti. klekám na všechny čtyři a můj pohled padá na věc, která by se většinou neměla vyskytovat na zemi.
"Mami? Proč tady leží scherry rajče?" Popravdě mě takový nález víceméně překvapil.
"Rajče? Vždyť jsem tam zametala, tos tam nějak musela hodit ty!" konstatuje má matinka okamžitě a dál topí pohled před obrazovkou notebooku.
"To víš, netoužím po ničem jiném, než tady rozhazovat rajčata jako večerníček!"

A takto nějak probíhá naprosto normální nedělní večer u nás doma. No nejsme k pomilování? :3