Chvíle, kdy to čekáme nejvíce - ÚVAHA

7. června 2013 v 21:51 | Kacalan |  Ostatní



když si něco moc přejeme, neustále se nám hlavou honí myšlenky na to, jaké by to bylo, sna se nedočkáme. Ale když to vzdáme, přijde to samo. Proč? Sakra proč? To už na tom světě není žádná logika?

Kolikrát nám vtloukali do hlav, že když si za svým snem půjdeme a budeme se snažit, jednou ho dosáhneme? A my věřili, ale čím dál tím víc si uvědomuju, že to byla je prachsprostá lež. Uvedu příklad, zda dovolíte.
Jako svůj sen jsem vždy stavěla psaní. Toužila jsem jednou jít kolem knihkupectví a ve výloze spatřit knihu se svým jménem na obalu. Vejít do novotou provoněného obchodu, otevřít náhodně knihu a začíst se do tak známých řádků. Nakonec se jen lehce pousmát, vrátit ji na své místo a s pocitem neskonalé radosti kývnout na prodavačku. Ano, tak lehce stupidní jsem vždycky byla a vlastně stále jsem.
Ale jak se k němu mám dopracovat. Před pár lety jsem začala tady na tomto blogu, už to přeci je jen nějaký ten pátek. Psala jsem věci, za které se na jednu stranu stydím, na druhou jsem hrdá na každý krok, každé zaškobrtnutí. Činí mě tím, čím jsem.
Po blogu přišlo období, kdy jsem utichla, má autorská tvorba jako by se dostala do slepé uličky a dlouho se rozhodovala, jestli jít zpět. Konečně se rozhodla, couvla a znova se vydala cestou bludištěm. Sedávala jsem u staré okřápané krabice nadneseně pojmenované notebookem a hodiny mlátila do klávesnice s takovou razancí, až ze mě vytekl i poslední nápad. Ale poté jsem byla šťastná a spokojená. Dostávala jsem se opět do svého světa. Do světa upírů, ďáblů, temných mužů, kriminálních zápletem i zaláskovaných slaďáků. Pak jsem se vžila do životů pěti nadaný kluků, skupiny One Direction, a začala konečně zase psát ve velkém. Jednodílné i vícedílné povídky se mi motaly dohromady a všechny putovaly na stejné místo, na blog onedirection-ff. A tam také získávaly jakési čtenáře. Popravdě... když lidé začínali mou přezdívku poznávat, připadala jsem si trochu jako celebrita. Ale jak se vyvíjí mé tělo, posunuje se i můj autorský zájem. Už mi nestačí poťouchlé Fan Fiction, už vlastně nejsem ani tak zapálený Directioner. Už je to pryč. A když nás něco tíží, musíme se od toho odpoutat či se toho vzdát. A tak jsem se vzdala já. A teď jsem tu zpět. U svého blogu a všechno své potencionální nadání zahazuji za hlavu. Protože mi chybí nápady, poznávám, co znamená spisovatelský blok.
Co jsem tím chtěla říct... poslední rok a půl jsem si šla za svým a pravda, ve psaní jsem se zlepšila, ale plody žádné. Dokonce jsem projela každou soutěž, o kterou jsem se pokusila. ŠLUS, FINÍTO!

A ta druhá strana. Tak platí to, co jsem psala na začátku. Čím víc jsem se snažila o jednoho kluka, čím víc jsem s ních chtěla trávit čas, tím míň chtěl on. Teď, když už jsem se srovnala s tím, že prostě nic nebude a snažila se si ho všímat jen na úrovni spolužáka, nabralo to jiné obrátky. Prostě si začal všímat on. Najednou to byl on, kdo na narážku, že mě po akademii neobejmu, sevřel v náruči a neskutečně dlouho se se mnou točil a zvedal mě tam. Uhm... Pak, když jsme byly s Andy donuceny doletět za klukama do tělocviku a zbytek holek byl už pryč, ve srandě jsme se pošťuchovaly se zbylýma klukama a když objal jednu holku, já chtěla taky. Tak jsm e se prostě objali všichni. Prostě objal všechny holky, co se flákali u tělocvičny.
Pak už jsme mířily z tělocvičny do šatny. Pajdám si takhle se špatným kotníkem ze schodů a přibližně v půlce schodů do mezipatra se "kolem" prožene tornádo, popadne mě do náruče a za mého křiku, že spadneme, táhlo až do mezi patra, kde mě přirazilo na zeď a pevně objímal.Asi nemusím popisovat, kdo tuto fujavici zavinil, že...
Andy se instinktivně stáhla a pokračovala po schodech dolů. On mě tam prostě jen tak pevně objímal přitisklou na zeď, nic víc. Pak jsme se teda nějak rozpojili a on svou ruu rázně připlácl na mé pozadí. Už automaticky jsem mu turuku chytila a odtáhla. Opáčil: "Nemůžu snad?" a popošli jsme u tho asi dva metry k další zdi.Má dpověď byla záporná, co vyvolalo je další osahávání mého zadku.
"To je můj zadek!" ohradila jsem se a ruku mu odtáhla. Zády jsem byla opřená a zeď a on stál nade mnou. Po této větě jsme se rozpojili. O kráčel po schodech nahoru do tělocviku, já mířila za Andy do šaten.
"Abych ti nesáhl jinak," prohodil ještě s lišáckým úsměvem. To nedalo mému popichovačnému egu.
"To bys nedal!" POkusila jsem se povytáhout občí tak, jak to často dělával on. Bhužel mé pokusy vždy vyšli vniveč.
"Že ne?" Otočil se na schodu a rozběhl se z nich dolů. Poděšeně jsem spěchala domů. On se jen smál a opravdu už odcházel. Stihli jsme se je na dálku rozloučit. Uh, co si mám o tomhle praštěném klukovi myslet, to je mi záhadou.

sakra, zase jsem z tohhle článku udělala deíčkovitý zápis o klucích. Měla bych se zlepšit. Ale právě v tuto chvíli sama sobě slibuju, že budu psát i něco jiného. Právě jsem dostala nápad na jednu takovou dialogovku... :D
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama