Dospělost

16. června 2013 v 21:32 | Kacalan |  Úvahy

Přišla zima, roku už velice dávného a mé mladé já se ocitalo mezi dvěma světy. Mezi dětství plným her a dospěláckou verzí reality. Neohroženě vstoupilo do dospělosti bez toho, že by si uvědomilo, co všechno špatné ho čeká. Lži, zklamání, nouze, bolest, jizvy, nebezpečí, stálo to vůbec za to? Za chvíle plné radosti, štěstí, machrování, přátel a lásky?? Vážně?
Život už mě za těch pár let, co tu oxiduju, dokázal nespočetněkrát ujistit, že vždy, kdy si myslíme, že je nejhůř, může to být ještě horší.
Kdysi, v tom chladném období už zapomenutého roku, jsem řešila jediné. S kým půjdu ven, co dostanu z obávaného diktátu a kdo se mnou bude tancovat na diskotéce na školní akci. Nebrala jsem v potaz, že mé činy můžou mít nějaký dopad na budoucnost.
Nevěřila jsem, že může postoj mých spolužáků ovlivnit situace, která se v tuto dobu odehrávala. A jak se zdá, vše je možné. I když si myslíme, že větu, kterou proneslo malé děcko, si může pamatovat i vcelku vyrovnaný puberťák a dávat za to člvoku vinu i o tolik let později. Možná, čtenáři, cítíte, že mluvím z vlastní zkušenosti. Ale to já tady vytahovat nechci, moc bych si tím rozhodila idylku, kterou mi dnešní den připravil.
Vlastně, ještě tomu pořádně nedokážu uvěřit, ale o pár týdnů, jen měsíc a něco, se má odpověď na věk zase o číslo změní. Už nebudu to patnáctileté kuře, jehož největší problém byl, jestli ho na koupaliště pustí za levno. Už ne. Není to sice takový rozdíl,a le každým dnem se posouvám k už vzpomínané dospělosti.
V polovině vymodlených prázdnin už ze mne bude šestnáctiletá slečna, od které se už přeci jen něco očekává. Každým rokem ne lidi berou vážněji, teda aspoň ti, kteří se mnou netráví hodiny ve škole při pobíhání po třídách a vykřikování trapných hlášek.
Všímám si, že jsem se změnila a sama nevím, zda k lepšímu. Bohužel mne neskutečně trápí, že jsem tak zaostalý typ člověka a připadám si méněcenná. Asi za to může má nejlepší kamarádka, kterou sic nadevše zbožňuju, ale už mě užírá pocit, být ve všem až ta druhá. Fajn, možná uběhnu 800m za kratší dobu a dohodím o nějaký ten metr dál,a le koho to dnes zajímá?
Ještě před pár lety jsem to byla já, ta chytrá, úspěšná ve sportu, kamarádská, u kluků, učitelů i rodičů oblíběná. Ale už ne. Má dvojička se začala zajímat o školu a už mezi námi takový rozdíl není, začala se hýbat a téměř mě dohnala ve sportu. Začala chodit na (mé) akce a všechny lidi si získala. Už ani zvířata či malé děti neupřednostňují mne. O klucích ani nemluvě, za poslední měsíc toho má za sebou stokrát víc než já za celý život.
Nestěžuju si, jen uvažuji o smyslu celé téhle komedie pod názvem "život". Proč tu vlastně jsme?
Abychom dospěli, zklamali se, našli blízké a nakonec vypustili duše na nějaké posteli smrti? Nějak od toho pobytu zde očekávám víc...
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Michato Michato | 17. června 2013 v 20:51 | Reagovat

Nevím ale radši bych chtěla být druhá než vzduch. Moje nejlepší kamarádka mě v podstatě nebere na vědomí od té doby co jsem byla přijatá na gympl....

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama